Dubček, komunista, který uměl plakat

KOMENTÁŘ

Dubček, komunista, který uměl plakat
Alexander Dubček v srpnu roku 1968. Foto: Národní archiv/ Wikipedia
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Bez větší pozornosti měl Alexander Dubček, kdysi slavné jméno, které se volalo na náměstích, v sobotu sto let. Naše doba má věru jiné zájmy a starosti než se zabývat nějakým politikem z minulého století. A je to přirozené, navíc to byl Slovák (aha, Slovák…) a komunista (zase komunista…) a vlastně zkrachovalec. De facto politikem na plný úvazek a ve vysoké pozici byl dohromady sotva pár let: v roce 1968 a 69, přičemž od 21. srpna 1968 to byl smutný epilog, a pak od začátku roku 1990 do tragické autonehody 7. listopadu 1992. A to byl vlastně taky epilog – a také smutný.

Takže v plné formě, dalo-li by se tomu tak říct, byl u moci jen během půl roku pražského jara. A k té moci se vlastně dostal náhodou a kompromisem, protože jestli Dubček něčím nebyl, tak nebyl mužem moci, v dobrém ani špatném. Ale těch pár měsíců, kdy u moci byl, stačilo, aby se z nich stal pojem po celém světě, aby pak skoro všude věděli, co znamená Primavera di Praga, Prager Frühling, Prague Spring, Printemps de Prague… Nebo Praga printempo, což je esperantem, jazykem, kterým se měli dorozumívat jeho rodiče s jinými soudruhy (esperantsky kamarados) z dělnického Interhelpa, s nímž tři roky po Sašově narození odjeli učit – pochopitelně esperantsky – základy marxismu kyrgyzské pastevce do Biškeku, kterému začali říkat esperantsky Frunze.

 

Nebo možná je přesnější napsat, že lidé po celém světě nevěděli, co to pražské jaro přesně znamená a co to vlastně má být (termín „socialismus s lidskou tváří“ je velmi nejasný), ale když pak násilím skončilo, zůstala po něm lítost a pocit, že s ním skončila nějaká důležitá naděje. A to nejen pro Československo. A i když ta naděje možná byla falešná a kýčovitá (to často bývá), tak přece jenom patřila k tomu lepšímu, možná nejlepšímu, co dějiny ve 20. století Čechům a Slovákům (a možná nejen jim) přinesly.

Protože to bylo krátké období, na které lidé, kteří ho zažili, vzpomínali jako na chvíli vydechnutí, a dokonce krátké radosti, což je poznat i na záběrech a fotografiích z těch měsíců, kdy se opravdu nápadně často objevuje lidem na tváři úsměv a radost, přičemž je to úplně jiný úsměv a radost než z těch roztlemených obličejů minulých „radostných“ let. Je to radost, jako když začíná jaro a člověku je nějak tak volně, aniž by nutně musel vědět, čím to je.

A symbolem té naděje byla ta nezvykle mírná a vlídná tvář člověka, který vypadal jako smutný klaun (smutný klaun s úsměvem) a na kterém bylo nejzvláštnější, že z něho vůbec nešel strach. V rozporu se samou podstatou učení (nebo co to je) komunismu, jenž je založen na strachu, z Dubčeka nešel strach. To byla ta základní světodějná událost, která se tehdy začala šířit z Prahy. Že se tam ujal moci člověk, který ve světě plném násilí, atavismů, drsnosti a siláckých gest vypadal jak vyplašený pták, který se trochu zmateně a komicky rozhlíží po okolí, kde se to vzal.

A když to trochu pochopil, tak kolem sebe nezačal mlátit a syčet, ale začal se chovat, jako by si lidé mohli začít dělat to, co se jim dělat líbilo a na co měli chuť. Jako on: třeba jít na plovárnu, svlíknout se do plavek a skočit šipku do bazénu. To byl Dubčekův největší státnický výkon – a víc vlastně udělat nemusel.

Na ty stvůry, z kterých strach šel, to samozřejmě nestačilo. Ty to naopak jen rozzuřilo. Ale to už je jiná věc. S tím ten hodný Saša už nic udělat nemohl. Na to se vlastně uměl jen rozplakat. Z dálky let a z našich současných poměrů (nejen politických) se i ten jeho pláč může jevit jako ohlas něčeho velmi lidského – a postrádaného.

 

×

Podobné články