Inflace vládě pomůže stabilizovat veřejné finance. Drastické škrty ani vyšší daně nebudou třeba
KOMENTÁŘ
Současné vládě tedy ke splnění slibu stabilizace veřejných financí a stlačení jejich schodku pod „maastrichtskou“ úroveň tří procent vlastně postačí každoročně tvořit schodky v pásmu od 250 do 300 miliard korun.
Foto: Shutterstock
1
Z prvního kola rumunských prezidentských voleb postoupí do prosincového druhého kola kromě levicového premiéra Marcela Ciolaka překvapivě patrně také proruský ...
Renomovaná a světově významná agentura Fitch Česku v pátek večer potvrdila svůj dosavadní rating AA-. Výhled ale ponechává negativní. Negativní výhled uplatňuje od svého posledního, květnového posudku. Vývoj zadlužení vidí Fitch pesimističtěji (cca 45 procent hrubého domácího už v roce 2023) než jiná vlivná agentura, Standard & Poor’s (poblíž 40 procent hrubého domácího produktu až do roku 2025), která své ratingové hodnocení ČR zveřejnila předminulý týden. I podle Fitche ale zadlužení ČR zůstane nižší, než je průměr srovnatelně hodnocených zemí.
Pro českou vládu je hodnocení obou agentur pozitivní zprávou. Nedochází totiž k dalšímu zhoršování ratingu. Navíc z hodnocení obou agentur je zřejmé, že Česku v dohledné době jen tak nehrozí náraz na dluhovou brzdu, odpovídající úrovni 55 procent hrubého domácího produktu. Česku ovšem pomůže udržet zadlužení relativně nízko hlavně rapidní inflace.
Fialova vláda se zaklíná, že stabilizuje veřejné finance, aniž by zvyšovala běžné daně. Jsou to vlastně její dva zcela stěžejní sliby. A nepochybně podle jejich splnění či nesplnění bude před dalšími volbami posuzována její úspěšnost. Zdálo by se, že se chytla do pasti: může naplnit první slib, může naplnit slib druhý, ale nemůže splnit oba najednou. Ne tak docela. Vládě totiž mimořádně nahraje právě současná mimořádná inflace. A hodnocení obou ratingových agentur – to, že se dále nezhoršují – to vlastně z velké části stvrzují.
Vskutku, vláda do roku 2025 může splnit oba dva uvedené sliby naráz. Jak je to možné? Vtip je v tom, že ke stabilizaci veřejných financí postačí stabilizování poměru veřejného zadlužení k hrubému domácímu produktu. Stabilizace tohoto poměru na uspokojivé úrovni zaručuje, že ekonomika si na svůj dluh vždy dokáže vydělat, aniž by se musela zásadně omezovat a aniž by vláda musela drasticky škrtat.
Ano, správně, stabilizace veřejných financí nastává i tehdy, když dluh dále narůstá, pokud ovšem narůstá tempem, které není vyšší než tempo růstu ekonomiky. Mohou tedy nadále vznikat deficity ročního hospodaření státu, jejichž kumulace v čase představuje veřejný dluh. Akorát tyto deficity nesmí být příliš velké.
Pro Fialovu vládu to znamená to, že dále může hospodařit s narůstajícím dluhem. Může tedy dále tvořit schodky státního rozpočtu. Musí dát akorát pozor právě na to, jak moc jsou hluboké.
Do roku 2025 počítá Fialova vláda rámcově se schodky každoročně v pásmu od 250 do 300 miliard korun. Na první pohled jde o „dardu“. O deficit „babišovských“ proporcí, nesvědčící o stabilizaci veřejných financí. Jenže číslo schodku samo o sobě vlastně nic moc neříká. Zejména ne v době rapidní inflace. Je třeba toto číslo poměřit právě s údajem hrubého domácího produktu.
Údaj hrubého domácího produktu, přesněji nominálního hrubého domácího produktu, zachycuje hodnotu veškerého zboží a služeb, které se za dané časové období na daném území vyprodukují. Každé jedno zboží a každá jedna služba se přitom násobí jejich cenou, aby se tak právě získala hodnota. Produktem pro účely výpočtu HDP totiž statisticky není třeba vyprodukovaný, upečený pecen chleba sám o sobě, ale tento pecen v ceně například 40 korun. Do výpočtu HDP pak tedy vstupuje položka „zboží za 40 korun“. Nebo jenom „položka za 40 korun“. Posčítáním všech položek vyprodukovaných na daném území v daném roce pak vzniká ukazatel ročního hrubého domácího produktu. Je vyjádřen právě v peněžních jednotkách, v Česku tedy v korunách.
Z toho plyne, že nominální hrubý domácí produkt se zvyšuje více způsoby. Zaprvé, samozřejmě tehdy, pokud se v pomyslné ekonomice, která už nic jiného než chleby neprodukuje, upeče více pecnů než před rokem, narůstá její nominální HDP, i když cena pecnu chleba třeba zůstala z roku na rok úplně stejná. Nominální HDP ale vzroste také tehdy, pokud se upeče úplně stejně chlebů jako před rokem, avšak meziročně zdraží. V praxi nominální HDP zpravidla narůstá současně jak z důvodu růstu vyprodukovaného množství, tak z důvodu zdražení, tedy inflace. Proto ekonomy zajímá také údaj meziroční reálné změny HDP, který meziroční změnu nominálního HDP očišťuje o meziroční inflaci, takže ve výsledku zachycuje pouze změnu ve vyprodukovaném zboží a službách, nikoli změnu v jejich ceně. Zachycuje tedy reálnou změnu v produkci ekonomiky. Proto „reálný produkt“.
Vrátíme-li se k veřejným financím, výše uvedené značí, že je za jinak stejných podmínek lze stabilizovat třemi způsoby. Zaprvé tak, že se dostatečně sníží každoroční deficit, třeba zvýšením daní nebo škrty v rozpočtu. Zadruhé tak, že se zvyšuje počet vyprodukovaného zboží a služeb. Zatřetí tak, že se zvyšuje cena vyprodukovaného zboží a služeb.
Vskutku, zvýšení ceny vyprodukovaného zboží a služeb vlastně plní stejnou roli jako třeba snížení daní. V poměrovém ukazateli veřejného deficitu k HDP se akorát místo snížení čitatele zvyšuje jmenovatel. Z hlediska výsledné cifry tohoto poměrového ukazatele je ale vlastně jedno, jak jí bylo dosaženo, zda tedy snížením v jeho čitateli, nebo zvýšením v jeho jmenovateli.
Toto vše v praxi znamená, že Fialova vláda ke stabilizaci veřejných financí nepotřebuje zvyšovat daně ani mocně škrtat v rozpočtu, nepotřebuje tedy snižovat čitatel. Protože pokud bude tempo inflace dostatečné, jmenovatel se zvýší natolik, že se v něm čitatel „rozpustí“, a že tedy čitatel bude v porovnání se jmenovatelem stále menší a menší. Až nakonec hodnota vzájemného poměru klesne třeba až pod úroveň tří procent. Což je hodnota příslušného maastrichtského kritéria pro přijetí eura. Fialova vláda si vytyčila cíl stáhnout deficit pod tuto úroveň do roku 2025.
Je to tedy reálné? Je.
Počítejme. Podle Mezinárodního měnového fondu má roku 2025 dosahovat nominální hrubý domácí produkt ČR – vzniklý posčítáním všech položek v jejich cenách roku 2025 – celkem 8546,2 miliardy korun. Fialova vláda rámcově plánuje až do roku 2025 schodky státního rozpočtu každoročně v pásmu od 250 do 300 miliard korun. Veřejné finance však nesestávají jen ze státního rozpočtu. Ale také třeba z rozpočtů krajů a obcí nebo zdravotních pojišťoven. Třeba loni činil schodek samotného státního rozpočtu necelých 420 miliard korun, ovšem celkový deficit veřejných financí „jen“ bezmála 360 miliard. To proto, že některé veřejné rozpočty hospodařily přebytkově. Například kraje a obce loni dohromady hospodařily s přebytkem přesahujícím 41 miliard korun.
Pro rok 2025 zatím Fialova vláda rámcově počítá se schodkem státního rozpočtu maximálně 260 miliard. Předpokládejme, že další veřejné rozpočty v tom roce nevykážou přebytek celkově kolem 60 miliard korun jako loni, ale pouze ve výši pěti miliard korun.
Takže deficit veřejných financí v roce 2025 bude (260 – 5) / 8546,2 = 2,98 % < 3 %. Fialova vláda by tím tedy vlastně svůj slib splnila. Protože deficit veřejných financí k HDP by byl nižší než tříprocentní.
Současné vládě tedy ke splnění slibu stabilizace veřejných financí a stlačení jejich schodku pod „maastrichtskou“ úroveň tří procent vlastně postačí každoročně tvořit schodky v pásmu od 250 do 300 miliard korun. To je uskutečnitelné bez zvýšení běžných daní a současně bez zásadnějších škrtů.
Fialově vládě totiž svým způsobem opravdu nahrává inflace. Ta totiž vlastně „zdaňuje“ občany i firmy místo ní. Inflaci navíc může svést třeba na Putina.
Rapidní inflace totiž sama o sobě citelně navyšuje ukazatel nominálního HDP. Vládě pak stačí jen zastabilizovat své každoroční deficity v pásmu od 250 do 300 miliard, jak to ostatně rámcově zamýšlí, a docílí snížení ukazatele deficitu veřejných financí v poměru k HDP. A to nakonec, nejpozději roku 2025, dokonce pod „maastrichtskou“ úroveň tří procent. Samozřejmě že rapidní inflace vyvolá tlak také na výdajově straně rozpočtu. Vláda bude muset například citelněji navyšovat starobních důchody, než kdyby inflace byla nižší. Nicméně hospodaření se schodkem v pásmu od 250 do 300 miliard ročně by i tak mělo být dosažitelné, aniž by se kabinet musel uchylovat k jakkoli výraznějším škrtům.
Mezinárodní měnový fond opírá svůj výše uvedený odhad českého HDP v roce 2025 o několik předpokladů. Tím klíčovým z nich je předpoklad vývoje inflace, pochopitelně. Pro letošek washingtonská instituce počítá s celoroční průměrnou inflací v ČR ve výši 16,3 procenta. V příštím roce by to pak mělo být 8,6 procenta. O rok poději však už jen 2,5 procenta a roku 2025 rovná dvě procenta. Jinými slovy, Fialova vláda může stabilizovat veřejné finance díky rapidní inflaci, aniž by přitom inflace musela být rapidní po celé její funkční období. Pokud při 16,3procentní inflaci, jakou vyhlíží MMF, vláda státním zaměstnancům navýší platy o deset procent, reálně na nich ušetří 6,3 procenta. Znamená to to samé, jako kdyby při dvouprocentní inflaci platy o více než čtyři procenta státním zaměstnancům nominálně snižovala (že by tedy škrtala přímo v částce na výplatnici). Nebo jako kdyby propustila tolik zaměstnanců, že by to z hlediska celkových rozpočtových výdajů odpovídalo nominálnímu snížení platů o ona více než čtyři procenta, i když by platy zůstaly nominálně stejné.
Inflace je tedy pro vládu svým způsobem i užitečným pomocníkem. Dělá nevděčnou práci za ni. Ne nadarmo ekonomové hovoří o „inflační dani“. Díky inflaci vlastně vláda snižuje reálně platy zaměstnanců, aniž by ji z toho vinili. Viní inflaci. To je jedna z ilustrací toho, jak právě rapidní inflace pomůže vládě veřejné finance stabilizovat. Zřejmě ne dlouhodobě, ale střednědobě ano. Střednědobě – to znamená do dalších voleb. Což vládě samozřejmě postačí.
00:07
