Sovětská okupace zmařila stovky lidských životů a způsobila stamiliardové škody

Masivní vojenskou okupaci zažila naše země před 50 lety. Černým dnem se stal 21. srpen 1968, kdy na území tehdejšího Československa pronikla bez varování sovětská armáda a vojska tzv. Varšavské smlouvy. Obrovské množství techniky a vojáků. Celkem na naše území vniklo 6 300 tanků a přes 500 000 vojáků a další těžká vojenská technika včetně letadel, která přistávala v noci na ruzyňském letišti za pomoci komunistické tajné policie StB. Během okupace zahynulo vinou okupantů 408 nevinných československých občanů a dalších 577 bylo zraněno. Pobyt okupačních vojsk nakonec trval dlouhých 23 let. 

Československá republika byla po II. světové válce jedinou zemí východního bloku, ve které nezůstala rozmístěna sovětská vojska. KSČ zde vládla tvrdou rukou a likvidovala všechny své odpůrce. Stovky z nich popravila, tisíce jich uvěznila v komunistických koncentrácích, kde mnoho z nich na následky věznění zemřelo. Uvolnění nastalo v roce 1967 a 1968. Slova, za která se v padesátých letech odsuzovalo na doživotí či na mnoho let vězení, byla možná najednou říkat nahlas. Český národ začínal konečně aspoň trochu svobodněji dýchat. S dnešní svobodou se to ale nedá srovnávat. Stále byla v ústavě zakotvena tzv. vedoucí úloha KSČ, která v podstatě říkala, že zde smí existovat pouze jediná politická strana, která může mluvit do dění v naší zemi a tou je Komunistická strana Československa.

Zmíněné uvolnění začalo vadit Sovětskému svazu, který pokládal naše území za jednu ze svých kolonií. Proto bez jakéhokoli varování vtrhla 21. srpna 1968 do naší země sovětská vojska a vojska Varšavské smlouvy. Z takzvané „dočasné bratrské pomoci“, která měla za cíl „obnovit pořádek“, se nakonec stalo trvalé a masivní rozmístění sovětských vojáků a jaderných zbraní u hranic se Západem. Vojenská intervence současně poskytla oporu našim normalizačním komunistům, aby dalších dvacet let plundrovali vlastní zemi politicky, ekonomicky i morálně.

Po okupaci zavládla v našem národě hluboká deprese. Na protest proti apatii, ušlápnutosti, ale i kolaborantství se upálil v lednu 1969 český student Filosofické fakulty Univerzity Karlovy Jan Palach. Jeho čin vyvolal celosvětový ohlas a probudil z letargie většinu národa. Pohřeb Jana Palacha dne 25. ledna 1969 se stal velkým národním protestem proti pokračující okupaci. Smuteční průvod, který měl okolo sto tisíc lidí, šel z Václavského náměstí na dnešní náměstí Jana Palacha. Poté byly jeho ostatky uloženy na Olšanských hřbitovech. Nedávné producírování se ruských Putinových motorkářů Noční vlci na Palachově náměstí, nelze brát v této souvislosti nijak jinak, než jako cílenou provokaci.

Dočasný pobyt sovětských vojsk stál naši zemi 100 miliard korun Po obsazení důležitých měst a významných vojenských objektů a letišť zde zůstala sovětská armáda zhruba v počtu 150 000 osob. V roce 1989 při Sametové revoluci se v Československu nacházelo cca 75 000 vojáků a téměř 40 000 jejich rodinných příslušníků. Bojový arzenál tvořilo mimo jiné 1 220 tanků, 2 505 bojových vozidel a obrněných transportérů, 1 218 děl a minometů, 76 bojových letadel a 146 bojových vrtulníků. Dočasný pobyt sovětských vojsk stál státní rozpočet v tehdejších relacích přes 100 miliard korun. V dnešních relacích by to bylo okolo 1 200 miliard korun. Další desítky miliard stála likvidace ekologických škod po sovětské armádě.

Odchod sovětských vojsk

Říká se, že místo, kam jednou vstoupila noha ruského vojáka, považují Rusové již navždy za své výsostné území. 
Odsun sovětských vojsk v roce 1990 lze z tohoto pohledu považovat za dějinný zázrak. Po podepsání Dohody o odsunu sovětských vojsk Václavem Havlem a Michailem Gorbačovem, dostal provedení odsunu na starost tehdejší ministr pro lidská práva, známý rockový muzikant a zakladatel kapely Pražský výběr, Michael Kocáb. Ten spolu s dalšími politiky tlačil na to, aby byl odsun co nejrychlejší.

Dosažení dohody nebylo jednoduché. Původní plán počítal s postupným stahováním sovětských vojáků z naší země po dobu 5 let. To bylo zcela nepřijatelné. Čeští vyjednavači – Jiří Dienstbier, Luboš Dobrovský, Jaroslav Šedivý a další – žádali, aby odsun skončil do jednoho roku, zatímco Moskva mluvila o pěti letech. Zlomovým momentem byla cesta prezidenta Václava Havla do Moskvy a jeho jednání s Michailem Gorbačovem v únoru 1990. Byla podepsána Dohoda o odchodu sovětských vojsk a deklarace, která pohřbila tzv. Brežněvovu doktrínu o omezené suverenitě členů Varšavské smlouvy. O povaze Varšavské smlouvy nejlépe hovoří to, že jediným jejím vojenským vystoupením byla okupace Československa v srpnu 1968.