Ministr, který šířil komunistickou propagandu, v EU nevadí
2
Před časem jsme informovali o minulosti nového řeckého ministra zahraničí Nikose Kotziase, který mimo jiné vydal v 80. letech knihu špinící polské odborové hnutí Solidarita a tamní disidenty. Redaktoři časopisu Athens Review of Books, od nichž informace pocházela, pátrali dále a nyní dokreslují Kotziasovu minulost další informací o jeho práci na neplodném úhoru ideologické propagandy sovětského bloku. Kotzias je spoluautorem publikace, jež vyšla v roce 1976 v ediční řadě „Ke kritice buržoazní ideologie“. Editorem této řady byl režimní filozof Manfred Buhr, agent Stasi s krycím jménem Rehbein. Životopisná databáze Spolkové nadace pro studium diktatury SED ho charakterizuje jako člověka, který se podílel na udržování ideologické hegemonie komunistů a potlačování nezávislého myšlení na poli filozofie v NDR.
Ačkoli redaktoři Athens Review of Books zaslali informaci o Kotziasovi předsedovi Evropské rady Donaldu Tuskovi, vysoké představitelce pro zahraniční politiku Federice Mogheriniové a ministrům zahraničí Německa, Velké Británie, Švédska, Rakouska, Polska, Itálie, Francie a Holandska, lze se vsadit, že to nebude mít žádný dopad. Kotzias je legitimně konstituovaným ministrem zahraničí členské země EU, jejich kolegou. Mají dost problémů s Řeckem obecně a s Kotziasovými iniciativami zvlášť. Nový kolega se uvedl na scénu protestem proti ruským sankcím a nedávno se zaskvěl hrozbou, že když na tom bude Řecko zle, vypustí do západní Evropy příval uprchlíků, třeba včetně bojovníků ISIS. Když je třeba řešit problémy dne, nač si ještě přidělávat práci kádrováním?
Četli i Solženicina...
Ale je tu ještě další, subtilnější důvod, proč asi nikdo nebude mít chuť dělat kolem řeckého komunistického propagandisty vlny. Východoevropská optika nemá v evropském mainstreamu své organické místo. Západoevropské a východoevropské zkušenosti studené války byly odlišné a po pádu železné opony přežila jen jedna z nich – ta z té silnější, západní části kontinentu. Tam se sice střídaly vládní garnitury levice a pravice, ale kultura a ideologie byly navzdory volebnímu kyvadlu převážně doménou generace osmašedesátníků. A ti měli vždy pro sovětský blok a komunismus jistou shovívavost. Znali sice konkrétní, do nebe volající fakta, nakonec i četli Solženicyna. Ale pořád nad nimi mělo velkou moc ztotožnění levice s idealismem, byť uznávali, že se v konkrétním provedení Lenina, Stalina a jejich nástupců nepovedlo.
Pro reálný socialismus vždy nacházeli nějaké ty polehčující okolnosti – podívejte se na sociální práva pracujících, jež tam jsou zajištěna! Podívejte se na americký imperialismus, jež má přinejmenším stejnou vinu na studené válce! A komunistické země jsou možná chudší, ale zase nejsou zaneřáděny komercializací a všudypřítomnými reklamami (ano, nepřítomnost reklam fungovala na „užiteční idioty“ na návštěvách východního bloku jako lázeň a na levicové návštěvníky Kuby tak funguje dodnes). Když to pak v roce 1989 prasklo a ukázalo se, že na reálném socialismu nebylo dobré vůbec nic a nežilo se pod ním dobře vůbec nikomu, levice chvíli zmateně mlčela. Ale dost rychle se oklepala a usoudila, že na svém zažitém pohledu vlastně nemusí nic tak moc měnit. Nějaká ta mezinárodní cena pro Walesu, Havla či Michnika, ale jinak se vlastně jede po starém. V západoevropských metropolích by nikoho nenapadlo pohlížet na demonstranty s rudými vlajkami se srpem a kladivem se stejným pobouřením, s jakým reagují na hákové kříže.
Unijní ministr pod rudým praporem
Takže unijní ministr zahraničí, který v 70. letech šířil sovětskou propagandu a plival lidi, kteří stavěli základy současné polské demokracie, není zas tak velké sousto. Může počítat s pochopením, jakého by se nikdy nedostalo třeba někomu, na koho by vylezlo, že v 70. letech řekněme chválil frankistický režim ve Španělsku. Lze to koneckonců vysvětlit: Kotzias byl v té době členem strany, která sice byla komunistická, ale byla pronásledovaná řeckou diktaturou. Ta má na svědomí konkretní zločiny a byla podporovaná Spojenými státy. Lze se Kotziasovi divit, že vzhlížel k druhé straně? A kdo by vlastně v Bruselu měl být pobouřen? Federica Mogheriniová, pyšnící se selfie s Jásirem Arafatem, která ve funkci vystřídala Catherine Ashtonovou, někdejší aktivistku Sověty podporované Campaign for Nuclear Disarmament? A kdo by se měl ozývat a připomínat jim, jak to bylo – my, kteří dnes volíme stranu oligarchy z komunistické pézetky a do Bruselu posíláme absolventy moskevské MGIMO?
Při vnímavém pohledu ovšem leccos ukazuje, že jeho chování nebylo pouhou reakcí, ale mělo nezaměnitelnou komunistickou substanci. „Byl jsem členem ústředního výboru Komunistické strany Řecka. Na pokyn strany jsem psal věci, například o Polsku, které byly nesmysl,“ vysvětloval Kotzias v interview pro německý Der Spiegel. Kotziasova dnešní praxe, intenzivní spoluprací s Kremlem a lidmi z jeho tajných služeb počínaje a vyhrožováním vlnou uprchlíků konče, může vypadat jako normální cynismus či agresivní obhajoba řeckých zájmů. Ale má evidentní komunistický rodokmen.
