Kdyby se věnovaly vaření, udělají líp, říká o spisovatelkách Körner
Týdeník Echo
ROZHOVOR
1
Třebaže spisovatel a scenárista Vladimír Körner je zábavný společník, má pověst vážného pesimisty. Je to jinak: i v rozhovoru je vypravěč, nahazuje příběhy jednou větou, naskakují před očima, ty zapomínané paradoxy a detaily dějin. V půli května se po 77 letech vrátil do rodného Prostějova, převzít Cenu města. Už to je příběh: „Zapomněl jsem poděkovat, že si na mě teď vzpomněli i že na začátku války poskytli azyl mamince. Ona měla těžký porod, já se vlastně narodil cestou, když naši utíkali před Němci do Uhřičic u Kojetína.“
Patříte k autorům, kteří vnímají dočasnost stavů. Lidé mají tendenci myslet si, že to, co je teď, je navždy. Jenže tak to není a vy to svedete popsat.
A co je to platné, když tady literatura dostala K.O.? Teď ji táhnou ženy. Sice jsou inteligentnější než muži, dovedou všechno možné, špičky ale pořád nemají. Ostatně po Smetanově revoluci (Vladimír Körner takto nazývá tu sametovou – pozn. red.) vůbec všecko šlo zu grund. Začalo to likvidací Barrandova, pak Svazu spisovatelů, přitom to byly dobré firmy. Za devastaci Barrandova tenkrát mohl ten největší dramatik všech dob, protože on měl hrozný komplex z filmu.
Myslíte Václava Havla?
Nemůžu to jméno ani vyslovit. On se asi třikrát hlásil na FAMU a neprošel. Nepřijal ho Milan Kundera, můj učitel. Na toho chudáka později vytáhli to udání. Totéž už dřív vytáhli na Lecha Wałęsu, na kardinála Tomáška, na Jana Pavla II., na kdekoho. Na Solženicyna taky. Největší autor 20. století a podívejte se – zmizel.
Možná mají lidé pocit, že teď není třeba takové autory číst.
Vždyť to říkám, teď literaturu táhnou ženy. Ale při vší úctě k nim, výsledky jsou na úrovni jedna paní povídala. Je to roztomilé, ale nedá se to číst. Mají sice ty Austenové a tak, ale je to všecko tklivé, takový biedermeier. Nejdou do hloubky, není tam hluboké myšlení. Jsou inteligentnější, ale žádná z nich není Wolfička Goethová ani Wiluška Shakespearová. Ať dělají, co chtějí, nemají špičky. Jsou to hodné holky, ale kdyby se věnovaly vaření, udělají líp. O ženských se ale dobře píše, zato mužské postavy jsou nuda.
Třeba Ján Jesenský, o němž jste napsal seriál, je nudná postava?
Lékař umírajícího času byl společenská objednávka, ale zachránila mě. Šel jsem, to je pravda, vyloženě po osobě. Kdežto když se podíváte na ty Jany Husy a Karly IV., co se teď točí, jejich autoři pořád jdou po dějinách. A ty jsou od toho, aby se falšovaly. Nic překvapivého. Takže u Karla samozřejmě vynechali, že to byl takový hrbáček, protože dostal dřevcem. Že srovnal synagogu v Norimberku a v Praze udělal první pogromy, takže Židé museli do Libně a na Smíchov. I když bůhvíjak to bylo. Ale jinak mě Karel nezajímá. Přemysl Otakar II. je velká postava. Chci něco o dějinách znovu psát, ale chci skutečně jenom říct, dělo se to v tom a tom roce, a rychle od toho pryč, jenom osobní příběhy. Jak se tam objeví, že se některý kardinál sešel s papežem, nikoho to nezajímá.
