Člověk může být šťastný jenom ve šťastném prostředí
1
Ráno je zatím chladné, ale přes den bude horko. Slunce proráží mlžný ranní opar. Páry pomalu a nitkovitě stoupají vzhůru a dolů klesají jemné sluneční paprsky. Je to ta chvíle, kdy člověk na vlastní oči vidí v pohybu par nahoru a pohybu slunce dolů výměnu mezi nebem a zemí. Postávám za mramorovým stolem v parku v Lysicích, kde působila nejslavnější rakouská spisovatelka 19. století Marie von Ebner-Eschenbach (1830-1916). Na panstvích v Lysicích a Zdislavicích psala své zámecké a venkovské příběhy (Dorf- und Schlossgeschichten, 1883). Ještě před ní na lysickém zámku pobýval nejvýznamnější slovinský básník France Prešeren (1800-1849). Při své cestě na jih za ním do Ljubljaně zašel i Karel Hynek Mácha.
Míval jsem rád, dnes již myslím zaniklý, dřevěný stůl u malého domku na Hluboké u Příbrami. Sedával za ním Antonín Dvořák a po ranní vycházce do polí směrem k Třebsku, poslouchal ptáky a komponoval. Mladý Josef Suk do stolu kapesním nožem vyryl svůj monogram. O mramorovém stole na pražské Bertramce se vypráví, jak za ním sedával W. A. Mozart a dopisoval poslední árie své opery. A podobných příkladů nalezneme zejména v německé literatuře a umění celou řadu.
Gregor Johann Mendel (1822-1884), jak známo, objevil genetiku. Pocházel z malého statku a k lásce k ovocnářství jej vedl otec i děd. Byl to vrstevník Charlese Darwina, jehož spisy si nechával poslat a stále měl pocit, že v Darwinově evolučním modelu něco schází – byla to dědičnost. Úrodná a všemu živému nakloněná Morava se v té době stala šlechtitelskou velmocí, takže přirozený intimní vztah k rostlinám, který si Mendel přinesl z domova, se propojil s dobovou šlechtitelskou mánií.
Mendel studoval přírodní vědy, ale skutečně nadaný byl v matematice a statistice. Pro svoji vážnou pevnou povahu se stal opatem augustiniánského kláštera na Starém Brně, kde často zacházel do klášterní zahrady. Na poměrně malém pozemku nějakých 7 x 35 m začal studovat barvy květů hrachu. Celkem vysázel a zdokumentoval 27 tisíc sazenic, které jej vedly k formulování prvních genetických zákonitostí. Později však podlehl beznaději, protože pokusy s křížením dělal s variabilními jestřábníky, které se na genetické pokusy nehodí.
Sedím v zahradě, která se svojí jednoduchostí podobá té, v jaké skládal Antonín Dvořák. Vzpomínám na nemocného Karla Čapka za tentokrát dřevěným zahradním stolem ve Strži u Dobříše, na vážného přemýšlivého Mendela, citlivou Marii von Ebner-Eschenbach i na Rilkeho v parku ve Vrchotových Janovicích a svatého Františka v lese na La Verna. Mám z toho pocit, že mysl těchto lidí se chvěla podobně jako stromy, rostliny a ptáci.
Co je na těchto místech tvůrčího? Pohled na stromy a do zeleně zklidňuje, ale neuspává. Myslím, že to je tím, že stromy se vždy velice jemně pohybují. Působí podobně jako vzdálená fontána – na jednu stranu uklidňují, ale pohybem a zvukem také neustále stimulují mysl. V místnosti vlastně neexistuje čas, protože je stále stejná. Pohyb zároveň znamená život. V zahradě se neustále děje něco, co oko zaujme, ale mysl nerozptýlí. Přeletí pták, usedne motýl, prohne se větev, snáší se bělavé chmýří. Pohyby listů proměňují tisíce drobných hranic světla a stínu. Soustřeďuji se na skoro neviditelný pohyb větví jabloně ve zdánlivě úplně klidném sadu. Působí jako neustálé jiskření, jako chvějivý pohyb či přelévající se světélka uvnitř hlubokomořské medúzy. Připomíná to světelné obrazy Marka Tobeye či zvědavá zakončení kořínků hledajících v puklinách skal draslík.
Na zahradě si jsme vědomi malého i velkého času. Ten velký se týká dozrávání ovoce, prvního sněhu i období rozkvétání. Mluví jím roční období i stromy, které stárnou podobně jako člověk. Jasně zde vnímáme starou renesanční a barokní zásadu, že člověk může být šťastný jenom ve šťastném prostředí a že i když jsme smutní, tak dobrá zahrada nám smutek zmírní. Je to možná i tím, že neustále vyžaduje naši péči. Potřebuje, abychom jí něco dali a pak to ve chvílích, kdy ona sama chce, vrací. Jeden z hrozných trestů, který mohl dopadnout na nepřátelskou vesnici, bylo vykácení ovocných stromů.
Dvacátý díl z rozsáhlé eseje Res rustica Bohemica (Zahrada malých dobrodiní v čase velké proměny světa), který Václav Cílek píše pro širší publikaci v USA.
