Suad. Sama s plakátem proti ďáblu

Syrská učitelka Suád Naufalová, která aktivně protestovala proti režimu prezidenta Bašára Asada, si v pondělí večer za svou statečnost převzala cenu Homo Homini české humanitární organizace Člověk v tísni. Zde je její příběh.

Drobná, lehce přes čtyřicet. Hidžáb na hlavě, ale jinak žena jako kdekoliv jinde. Halenka a kalhoty. Nebýt arabského jara, jehož teplo dorazilo v zimě 2011 i do Sýrie, v životě Suad Nawfal by se toho nejspíš moc nezměnilo. Asi by dál učila na základní škole. Chodila do školy a pak domů. Jenže se něco stalo. A v téhle drobné energické ženě se nahromadila veškerá zlost a zlomil všechen strach. Dala se do boje. Nejdřív s Bašárem Asadem. A pak s Islámským státem.

Pedagogický diplom získala v roce 2006 a ve svém rodném městě Rakka začala učit sedmileté až dvanáctileté děti. Pak se ale to něco stalo. Vypukly protesty proti Asadovi a zemí se šířily jako lavina. Diktátor na skandování hesel odpověděl střelbou. Záhy se demonstrace změnily v ozbrojený boj, občanskou válku bez konce.

Když první demonstrace dorazily – skoro po roce – i do ospalé Rakky, nemohla Suad nejít. Stála mezi lidmi, kteří chtěli svobodu, od prvních dní. I ve chvíli, kdy v Rakce policie zabila prvního z nich, sedmnáctiletého chlapce. „Kulky létaly kolem, ale mě nezranily,“ popisovala později opozičnímu serveru Syrian Observer. Násilí neodradilo ji ani tisíce dalších. Chodila na každou demonstraci. Před rodinou ale mlčela, bála se, že by jí to zakázali. Asadovy jednotky v prolévání krve nepolevovaly.

Revoluce ji pohltila. Když do jejího města začali utíkat lidé z Deir ez-Zoru nebo Homsu, kde boje propukly v plné síle, pustila se s přáteli do pomoci. Podomácku vyráběli nejrůznější věci. „Moje sestra Remal malovala lakem na nehty syrskou revoluční vlajku na kávové hrnky, abychom je mohli prodat a získat peníze pro potřebné rodiny.“

Pak režimní síly v Rakce vytlačila opozice a Suad poprvé v životě zakusila pocit svobody. Aspoň ve svém městě. Byla mezi těmi, kteří vytvořili místní radu, aby nahradila nefunkční městské úřady. Netrvalo to dlouho. Mezi povstalci začali získávat na síle islamisté. A ti měli o hodně jinou představu, nejen o spravování chodu města. Dohadovat se s nimi nemělo cenu.

Odmítla podepsat a vyrazila

Rakka. Pár let nazpět tohle jméno znal málokdo. Zapadlé město na modravém Eufratu, obklopené fádní kamenitou pouští. Dějiny tu začaly před Kristem, ale poslední staletí dlouho nic. Až fenomén Islámský stát učinil z Rakky symbol. Ďáblovu pevnost. Tady islamisté vyhlásili hlavní město svého „chalífátu“. Rakka se dostala do zpráv po celém světě. Odsud šíří zvrhlí pomatenci zaštiťující se Koránem a umně využívající Twitter i Facebook svou brutální propagandu strachu. Odsud se do světa hrnou fotky uřezaných hlav, ukřižovaných lidí…

Syřané si zažili to samé co Egypťané, když se nadšení z Tahríru chopilo Muslimské bratrstvo. Ukradená revoluce. Tak se cítí mnozí, co povstali proti Asadovi. Tak se cítila i Suad. Čím déle válka trvala, čím déle svět otálel, tím víc se šířila infekce. Radikální islamistické elementy zůstávaly v počátcích povstání marginální. Jenže zoufalých srdcí a duší, k jejichž SOS zůstával Západ slepý i hluchý, bylo snadné se zmocnit. Islamisté celého světa větřili dobře. Našli si nové bitevní pole a začali se sem stahovat. A s příchodem ISIS se frontové linie totálně překreslily.

V Rakce doufali, že to nebude tak hrozné. Bylo to ještě horší. Asadův režim střídá islamistický, jednu brutalitu střídá brutalita jiná. Za tohle Suad demonstrovat nechodila. Rakkou začal prostupovat strach. A stejně Suad a přátelé nepřestávali věřit. Organizovali občany, uklízeli město.

Teror islamistů se stupňoval. Když začali unášet jejich známé, aktivisté toho měli plné zuby. Šli před hlavní sídlo ISIS a demonstrovali za jejich propuštění. Pár dní nato byl unesen Suadin švagr. Islamisté je zkoušeli zastrašit střelbou. Dva dny poté zmizel další aktivista. Strach zabral. Aktivisté podepsali prohlášení, že přestanou demonstrovat. Jeden podpis jim chyběl. Suad odmítla.

20. července 2013 se vydala před sídlo ISIS sama, úplně sama. S ručně psaným plakátem v rukou. Postavila se a stála. Pro fanatiky z chalífátu byla jako zjevení. 21. července přišla znovu, s jiným plakátem. A takhle každý další den.

Pak islamisté koncem července 2013 unesli italského kněze Paola Dall‘Oglia, který prožil tři desítky let v odloučeném syrském skalním klášteře Deir Mar Musa. Režim ho vypověděl, když podpořil opozici. Oklikou se dostal do Rakky. „Otec Paolo byl můj host,“ svěřila se serveru NOW. „Chodil ke mně domů během ramadánu po skončení půstu. Kritizoval  ISIS… Šel si s nimi promluvit, ale ven už nikdy nevyšel.“ (Dodnes není jeho osud jistý.) Suad se zatvrdila. Hesla měnila denně. „Muslimové prolévající krev jsou hříšníci“, „Nemluvte tolik o náboženství, ukažte své náboženství skrze slušnost“, „Naši revoluci odstartovali ctihodní lidé a ukradli ji zloději“. A tak dál.

Je až hříšně tragikomické domýšlet si, jak tam Suad tvrdošíjně stála. Sama. Sama se čtvrtkou papíru a pár slovy. Kolem ní vousatí v maskáčích, s kalašnikovy. Tak očividná disproporce síly, že byli sami zaskočeni. Nevěděli si s ní rady. Pomatená ženská! mohli si falešně namlouvat ve své bezmoci. Dlouho byla silnější. Oni měli zbraně, ona slova. Neodvažovali se jí ublížit. Vysmívali se jí, vyhrožovali, ponižovali. A Suad stála dál. A druhý den zas. A další znova. Den co den. Celé dva měsíce.

Žena v kalhotech

Její „protest jedné ženy“ se záhy rozšířil po Sýrii, stala se hrdinkou. Čtyřminutové video „Žena v kalhotech“ hitem sociálních sítí. Suad na něm sedí před kamerou v pokoji a zaníceně vypráví o svém boji. „Obvykle tam chodím během odpolední modlitby. Demonstruju tak hodinu a půl. Záleží, jak jsem unavená. Vždycky s sebou mám nápis, samozřejmě… Moji přátelé se diví, kde na to beru odvahu. Úplně samotná dívka se postaví Islámskému státu.“ Jenže ona se islamistů nebojí. „Jsou spíš jako malý gang, který využívá strachu lidí a cítí se víc a víc silný… Kdo vás učinil faraonem, když ne lidský strach?“ Ví dobře jedno: islamistům vadí, že je žena. Že si na ně troufne, je přivádí do rozpaků. S muži by už dávno zatočili. Pro Suad tehdy byli ještě směšní. Vždyť si dávají titul „šejk“! „Pro mě je šejk někdo, kdo je významný hodnostář v islámu… Ale oni titul šejk dávají desetiletým dvanáctiletým klukům. Většina stráží u vchodu jsou děti. A většina z nich jsou cizinci… A ti, kteří mě proklínají nejvíc, jsou cizinci. To nejsou Syřané. Je tam dokonce jeden můj student… Přišel mě pozdravit. ‚Jak se máte, slečno? Co tady děláte?… Učila jste nás náboženství a etiku, jak se takhle můžete chovat?‘ Říkám: Ale ne, chlapče… Jsem tvoje učitelka, která tě učila mravnost a etiku. Jak bych je mohla nerespektovat?...“

Islamisté zakázali všem s ní mluvit. „Někdy lidé udělají tohle, když si přečtou moji ceduli,“ usměje se Suad, zvedne pravou ruku a vztyčí palec. „Nikdo se mě neodváží podpořit nahlas…“ Občas se našla výjimka, potají někde mimo jí někdo řekl, že ji podporuje. „Oni chtějí dělat dobré věci, ale nemají odvahu… Myslí si, že pokud se postaví proti nim, podepíšou si rozsudek smrti.“

„Co vadí lidem z Islámského státu nejvíc, jsou kalhoty. Nedokážou pochopit, že nosím kalhoty. ‚Když chceš přijít a demonstrovat, sestro, aspoň se slušně obleč.‘ Ale takhle já se doma oblíkám. A oblíkám se takhle třicet let. Takhle se oblíkám. ‚Taky se vás neptám, proč nosíte plnovous! Neptám se vás, proč nosíte masku!‘ Jak mohou být kalhoty hříšné a maska ne?!“

Islamisté ničili v Rakce kostely i šíitskou mešitu. Nepřátelé pro ně byli skoro všichni. 25. září 2013 se Suad postavila s plakátem odsuzujícím vypálení dvou kostelů. Dva Tunisané z ISIS ji napadli a papír roztrhali. Další den už po ní stříleli. Obvinili ji, že není muslimka, ale odpadlík od víry. A bylo zle. Za odpadlictví je smrt. Věděla, že teď už by ji zabili. Suad se musela začít skrývat. Odmítala opustit Sýrii, přebývala různě po známých v Rakce. Šlo to pár měsíců. V prosinci 2013 uprchla do Turecka. Pak dostala azyl v Nizozemsku.

Suad Nawfal by letos 2. března měla v Praze převzít lidskoprávní ocenění Homo Homini, které uděluje Člověk v tísni na začátek festivalu Jeden svět.

Čtěte další PŘÍBĚHY HRDINŮ, kteří bojuji za svobodu a důstojnost