Kozáci slavili Hitlerovy narozeniny. Muže ze Zákřova stříleli do týla

Ploština, Prlov, Vařákovy Paseky, Přestavlky, Javoříčko… Co spojuje jména vesnic a osad ze střední a východní Moravy? Tady všude se na samém sklonku války nacisté krvavě mstili za skutečnou nebo i jen domnělou pomoc partyzánům a odbojářům. Zatímco v některých moravských městech, třeba v Hodoníně, tou dobou slavili osvobození od nacismu, jinde se ještě vraždilo, mučilo, vypalovalo. Podobný osud čekal i Zákřov, malou osadu východně od Olomouce. Reportérům Paměti národa se podařilo zachytit řadu vzpomínek dosud žijících pamětníků. Jejich svědectví navíc můžeme porovnat s jedinečným dokumentem, deníkem jedné z obětí, Otty Wolfa. Jeho židovské rodině totiž v oněch dnech poskytli útočiště právě obyvatelé Zákřova.

První zmínku o „Zákřovicích“ tedy vsi lidí, kteří „žijí za křovím“ najdeme v kronikách ze 14 století, o 200 let později se ale vesnice uvádí jako pustá. Stávala nejspíš o pár set metrů jižněji než dnešní Zákřov, dodnes se nad soutokem dvou potoků dochovaly stopy po bývalé tvrzi. Současná osada vznikla na biskupském olomouckém panství až na sklonku osmnáctého století. Dnes spadá pod blízký městys Tršice a tvoří jí řada pro střední Moravu typických patrových řadových domů. Od ostatních vsí jí odlišuje pečlivě udržovaný pomník se jmény devatenácti obětí nacistického řádění z konce dubna roku 1945.

Proti partyzánům nacisté povolali Kozáky

Ve vzpomínkách pamětníků představuje předválečný Zákřov běžnou, snad až idylickou zemědělskou ves, kde se všichni znali a byli zvyklí si pomáhat. Na tom nic nezměnila ani léta války. V blízkých Tršicích sice gestapo pozatýkalo několik odbojářů napojených na organizaci Lvice, Zákřova se to ale nedotklo. Situace se změnila na přelomu let 1944 – 1945, kdy nacisté s vidinou postupu Rudé armády začali ve strategické oblasti Moravské brány (tedy kotliny mezi Olomoucí a Hranicemi na Moravě) budovat protitankové zákopy. Na nucené práce tak převeleli stovky mužů z celých Čech a Moravy, přičemž mnozí ani nedosáhli plnoletosti. S blížícím se koncem války rostla kuráž nasazených mladíků a řada z nich zběhla k partyzánům. V podhůří Oderských vrchů se zformoval partyzánský oddíl Juraj, který v oblasti provedl několik diverzních akcí.

Nacistické velení na to zareagovalo povoláním 574. kozáckého praporu. Pamětníci ze Zákřova sice v souvislosti s rusky hovořícími vojáky ve službách wehrmachtu mluví o „vlasovcích“, kozácká jednotka ale součástí Ruské osvobozenecké armády (ROA) nebyla. Cílem vojáků z 547. praporu s krycím názvem Feuermittel, bylo potírání partyzánů a jejich pomocníků. K Němcům se přidali pod příslibem speciálních privilegií a z nenávisti k sovětskému Rusku. Velením protipartyzánských akcí nacisté pověřili gestapáka Josef Gepperta, pomáhal mu olomoucký fašista Josef Hykade, který se plynně domluvil česky a dostal za úkol navázat spojení s partyzány. Neblahou roli v popisovaných událostech sehrál tršický konfident Bedřich Hodulík.

 

Deník Otty Wolfa

Vraťme se ale v příběhu k židovské rodině Wolfových, zmíněné v úvodu. Wolfovi do Zákřova přišli 6. března roku 1945, když jim jejich známá, tršická dentistka Ludmila Tichá, sehnala úkryt v rodině zákřovského sedláka Oldřicha Ohery. Bertold Wolf, jeho žena Růžena, dcera Felicitas a syn Otto žili před válkou v Olomouci, roku 1940 se přestěhovali do Tršic. Kromě toho měli Wolfovi ještě nejstaršího syna Kurta, který už před válkou emigroval a bojoval v řadách Svobodovy armády. Když v létě roku 1942 rodinu povolali do Olomouce k transportu, na kraji města z objednaného povozu vystoupili a pěšky se vrátili do připraveného lesního úkrytu poblíž Tršic. Tam pobývali do října, na zimu se uchýlili do kůlny na pozemku jejich ochránce, zahradníka Jaroslava Zdařila z Tršic. Takto přežívali až do jara 1944, kdy se rodina se Zdařilem ve zlém rozešla. Nový úkryt našli na půdě u rodiny Zbořilových v Tršicích. Samotné ukrývání židovských obyvatel, nebo jen neoznámení jejich „výskytu“ představovalo v protektorátních časech nesmírné riziko, z toho logicky vyplýval stres a konflikty, které takový odvážný čin přinášel. Proto Wolfovi nakonec museli opustit i úkryt u Zbořilů a útočiště na samém sklonku války našli ve výměnku u Oherových v Zákřově.

Otto Wolf si po celou dobu ukrývání vedl deník, který po více než půlstoletí po válce vyšel knižně. Ve svém psaní se mladý Otto vyhýbal hodnocení, jde spíše o strohé zaznamenání, co měla rodina k jídlu, jaké zrovna vládne počasí, ale také zmínky o každodenním životě ve vsi, jak jej vnímali ze svého úkrytu. Od svých ochránců dostávali Wolfovi kromě jídla a přístřeší také informace o situaci na válečných frontách a z pravidelných deníkových záznamů o postupu jednotlivých armád na frontách lze vyčíst, s jakými nadějemi se ukrývaná rodina upínala k blížícímu se konci války.

Zdeňka Calábková (1937) dodnes žijící v Zákřově je dcerou Oldřicha Ohery. Vyprávěla nám, že sama tehdy jako sedmileté dítě o ukrývání rodiny Wolfových na statku nevěděla: „Oni ve dne nechodili vůbec ven. Nevylezli. Až v noci seděli venku, aby se nadýchali vzduchu, a ve dne spali. Ani z komína se nekouřilo. Byli v jedné místnosti a jenom se dostali na dvůr a nikam jinam.“ Z deníku Otty Wolfa víme, že k různým náhodným a nechtěným setkáním ukrývané rodiny s místními lidmi docházelo, proto je s podivem, že se Oherovým podařilo skrývání čtyř lidí utajit před vlastními dětmi. Na druhou stranu v Ottově deníku o dětech jejich ochránců zmínku nenajdeme a ukrývání samotné u Oherových trvalo pouze necelých šest týdnů.

18. dubna 1945

I ze záznamů ve Wolfově deníku je zjevné, jak se situace v okolí Zákřova s jarem roku 1945 zdramatizovala. 7. dubna partyzáni načas ovládli blízké Tršice, v kontaktu byli i s místními. Nejednalo se ale vždy o „pravé“ partyzány, ale také o nastrčené zvědy ze zmíněného kozáckého oddílu, kteří předstírali ruské válečné zajatce. Díky tomu se místní velení gestapa v blízkém Velkém Újezdě dozvědělo o tom, že zákřovští s partyzány skutečně vešli v kontakt, a přikročilo k akci. V úterý 18. dubna večer obklíčili „vlasovci“, jak místní říkali rusky hovořícím vojákům, vesnici a kolem desáté hodiny se strhla přestřelka s vesničany, kteří už několikátým dnem ve vsi drželi hlídky.

Tehdy čtrnáctiletý Otakar Švarc, který žil ve statku hned vedle Oherových, na tu noc vzpomíná: „Vzbudil jsem se, obloha červená, ozářená, táta mě držel, a najednou taková střelba, všechny tabulky vylítly z oken, kulky lítaly do skříně, slyšel jsem, jak všechno praská.“ Statek Švarcových zachvátil požár, místní se jej snažili hasit, ale vojáci jim v tom zabránili, stavení tak nakonec lehlo popelem. Do hašení se nakonec zapojili a mezi místní lidi se vmísili i ukrývaní Židé Bertold a Otto Wolfovi, na útěk z vesnice ale nebylo pomyšlení, vesnice se ocitla v obklíčení vojáků a ti zakázali opouštět budovy.

Ztracený seznam

Nad ránem začalo zatýkání. Olga Glierová rozená Oherová (1932) vzpomíná na záchranu bratra Drahomíra. V obci po přepadení nešel proud a tak využil toho, že je v místnosti šero a schoval se pod lavici, přes kterou děvečka přehodila kabát. Jednomu z vojáků prý tehdy z kapsy vypadl seznam, který obsahoval jména mužů určených k zatčení a Drahomír ho sebral „U každého jména byly značky. Třeba když poslouchal rozhlas, tak tam byla taková vlnovka, takový drátek. Kdo měl ten revolver, tak u něho tam byl malý revolver. A protože ten seznam ztratili, tak už brali jenom do počtu. Já jsem ten seznam viděla jako děcko doma,“ vzpomíná Olga Glierová. Dodnes si myslí, že jména musel sepsat někdo, kdo dobře znal poměry v obci. Podle archivních pramenů seznam Drahomír Ohera odevzdal okresnímu soudu v Olomouci až rok po válce. Proč tak učinil, dnes neví ani jeho setra Olga Glierová. „Prý se ten seznam později ztratil.“

Vypálení statku rodiny Švarcových, vyrabování řady dalších stavení v hodní části vsi a 23 zatčených mužů – taková byla bilance řádění Kozáků ve službách gestapa. Žádní partyzáni odhaleni nebyli, oddíl Juraj se tou dobou už přesunul dále na západ Moravy. Mezi zatčenými nechyběl ani Otto Wolf. Otec Bertold zatčení unikl – brali jen muže do 50 let věku. Čtyři muže včetně konfidenta Hodulíka nakonec propustili, o osudu dalších devatenácti mužů se vesničané dověděli až s definitivním koncem války.

Většina kostí byla zlámaná

Zákřovské muže (někteří byli zraněni následkem předchozí přestřelky) odvezli do kasáren ve Velkém Újezdě. Zde prošli nelidským mučením. Gestapáci identifikovali Otto Wolfa jako Žida a lze předpokládat, že s ním zacházeli obzvláště krutě. Otto pravděpodobně neprozradil své skutečné jméno ani jména těch, kteří je během tří let podporovali. Nejspíš tak zachránil zbylé členy rodiny i další osoby před popravou, sám ale krutému osudu neunikl. Následujícího dne 20. dubna 1945 nacisté „slavili“ Hitlerovy narozeniny. Kozáci se opili, navečer zbité muže odvezli do blízké osady Kyjanice, střelili je do týlu, jejich těla hodili do boudy, tu polili benzinem a zapálili. Pár dnů po osvobození, 12. května, vyšla pravda o této hrůze najevo. Ze spáleniště byly vyzdviženy ostatky zavražděných, přivolaný lékař konstatoval, že většina kostí byla ještě před smrtí zlámána, někteří mužové pak byli patrně upáleni zaživa. Ostatky byly poté pochovány v hromadném hrobě v Tršicích, kde je dodnes připomíná pomník. Pohřeb se konal 14. května a zúčastnili se ho lidé ze širokého okolí.

V samotném Zákřově se situace neuklidnila ani po zatčení mužů 19. dubna. Místní lidé se schovávali po sklepích, často přišli o veškeré jídlo a oblečení. Svatava Kubíková, rozená Marková vzpomíná na poslední dny války: „Ještě po té hrůze vždycky večer zase přijeli ,vlasovci´ na koních a jezdili po dědině. Tož žádný nevylezl. Každý se bál a my jsme chodili spávat do sklepa.“ Do posledních dnů se kolem vsi střílelo. „Až jednou přišel soused, zaklepal na okno do sklepa a volal: ,Ženský, nebojte se a vylezte ven! Už je tady Rudá armáda.‘“

Ve vsi nebylo bezpečno ani pro Wolfovy a tak se museli, stejně jako v počátcích své anabáze, ukrýt v lese. Konec dubna a začátek ledna byl tehdy mimořádně chladný, některé dny mrzlo a padal sníh, takže se samotným koncem války zažívali největší hlad a strádání. Svůj úkryt mohli definitivně opustit až 8. května. Otec Bertold Wolf prý tehdy v euforii běhal po Tršicích a mával hůlkou, to ale netušil, že se za pár dnů dozví o tragickém konci syna Otty. Navíc záhy zjistil, že jeho nejstarší syn Kurt Wolf padl v březnu roku 1943 v bitvě u Sokolova.

 

Tady byla vesnice vdov

Ztráty s koncem války počítali i zákřovští, rodiny přišly o otce, syny, sourozence. „Tady byla vesnice vdov,“ vzpomíná Zdeňka Calábková, kterou zákřovský masakr připravil o tatínka. „Maminka byla hodně nemocná, takže jsme si užili víc toho zlého než dobrého.“ Zdeňka se bála chodit i do školy. Každý sebemenší zvuk jí totiž připadal jako střelba.

Zdeňce zůstal alespoň domov, i když vyrabovaný. Rodina Švarcových přišla o statek a ze čtrnáctiletého Otakara se stal sirotek. Matka mu zemřela již dříve, otec a bratr byli mezi umučenými v Kyjanici. Spolu s mladší sestrou skončili u příbuzných v sousední vsi. Když Otakar po létech vypráví, jak jezdil do učení vždy ve stejných šatech, ve kterých pracoval, zatímco jeho spolužáci měli krom pracovního úboru vždy i čisté oblečení, cítíme v jeho vyprávění hořkost a dodnes nevstřebaný pocit nespravedlnosti. Otakar na vojně nastoupil na brigádu do dolů a po čase se přestěhoval do severních Čech a s příbuznými ze Zákřova a okolí načas přerušil veškeré kontakty. Dodnes nedokáže pochopit, proč právě jejich statek byl do základu zničen. Domnívá se, že vypáleno mělo být právě sousední stavení Oherových, a to právě možná kvůli ukrývání rodiny Wolfových. Dosavadní historický výzkum ale tuto domněnku nepotvrzuje. Spíše se soudí, že Kozáci ani místní gestapáci o ukrývání Wolfových nevěděli. Z Ottova deníku víme, že o jejich pobytu a skrýších věděly desítky vesničanů z Tršic i Zákřova. Že se podařilo před nacistickými úřady tříleté ukrývání čtyřčlenné rodiny na poměrně hustě osídleném moravském venkově utajit, můžeme i dnes považovat za malý zázrak.

V 50. letech projednával případ zákřovského masakru okresní soud v Olomouci. Gestapák Josef Geppert i jeho pomocník Josef Hykade byli odsouzeni k smrti a popraveni. Konfidentu Bedřich Hodulíkovi z Tršic soud vyměřil doživotní trest, v roce 1961 jej propustili na amnestii. Soudního řízení se účastnili i pozůstalí po obětech.