Naši Čecháčci nám nerozumějí

Před dvěma dny si Česká televize v rámci bilancování odcházejícího roku pozvala do Událostí komentářů tři lékaře, aby se vyjádřili k nahozené tezi, že česká společnost je nemocná – myšleno nemocná strachem z běženců, kteří přitom k nám do České republiky jak známo dorazí leda tak omylem a v zanedbatelném množství. Ze tří lékařů dva (Cyril Höschl a Jan Pirk) vytyčený půdorys, na němž se diskuse měla vést, odmítli, Oba mluvili v tom smyslu, že obavy někdy mohou být zdravé, ne-li prozíravé. Postoj „Hlavně žádnou paniku“ zastával až poslední z lékařské trojice – Pavel Pafko, ale i on bez jakékoliv agresivity a nadřazenosti, jíž se postoje vítačů vůči nevítačům tak často vyznačují.

Píši o tom ne proto, abych kritizoval zrovna ČT za předsudečnost jejích redaktorů, ale proto, že máme konec roku, v němž jistý trend veřejné debaty přítomný už dříve vystoupil na povrch krystalicky: Když se ukáže (v průzkumu nějaké agentury), že názor veřejnosti se dramaticky liší od názoru tzv. elity, nikdo přece po mně, příslušníkovi elity, nemůže chtít, abych si ještě jednou zkontroloval fakta a svoje myšlenkové konstrukty. Je to vždycky jen podnět k hledání slabin v myšlení prostého lidu, vysvětlení toho, že podlehl svým špatným emocím. Startuje (a rovnou končí) se jinde, než kde by začala skutečná polemika, totiž u výčtu chybných faktů a mýtů, jimiž lidé s opačným názorem podléhají a které by šlo věcně vyvrátit. Tady se jde rovnou k psychice oponenta, která, protože se mýlí většina, musí mít masový rozměr. V případě tzv. uprchlické krize se jedná o tyto defekty: panikářství, nechuť k odlišnému a k neznámému, nedostatečný přehled o světě za humny, obecně čecháčkovství. I formálně neutrální zpravodajství o dotyčných průzkumech veřejného mínění pak někdy nabírá tón lékařské zprávy.

Podobné to bylo už v předchozích letech, jako když se například po krizi eurozóny zřetelná většina Čechů v průzkumech začala stavět proti přijetí eura. Našlo se prosté vysvětlení: Lidi se nechali svést euroskeptickým Václavem Klausem a aurou, již Pražský hrad automaticky přenáší na prezidenta.

Tento v zásadě urážlivý postoj, podle něhož nositel opačného názoru nemá lepší fakta než my, ale podlehl černokněžníkovi, ještě není nejhorší. Pro lid se v něm aspoň hledají polehčující okolnosti. Horší je, když někdo, kdo by měl patřit k elitě, má stejný názor jako ten lid. Pro takového žádné polehčující okolnosti neexistují. Ve zmíněném pořadu ČT Pavel Pafko tuto netoleranci demonstroval na dva týdny starém případu z Univerzity Karlovy, kde literární vědec Martin Putna plakáty, jimiž Fakulta sociálních věd UK zvala na přednášku politologa Petra Robejška, všechny popsal souslovím „Ruský šváb“.

Putna pro Robejškovu činnost ve prospěch Ruska a Putina samozřejmě nemá žádný důkaz, pokud nemá být „důkazem“ to, že Robejšek se rád vymezuje coby politicky nekorektní myslitel, kritizuje evropský mainstream, německý establishment v migrační krizi nebo Ameriku za diletantské chování na Blízkému východě. Bohužel je poněkud vypjatý profesor Putna v českém veřejném prostoru spíš špička ledovce než výjimka. Reflexem, v němž se kritika EU (Merkelové, uprchlické politiky atd.) rovná práci pro Putina, trpí kdekdo. Do nového roku bych našemu intelektuálnímu a mediálnímu mainstreamu přál, aby se v boji s xenofobií, netolerancí a kolektivními předsudky dokázal zbavit netolerance a kolektivních předsudků.