„Něčím to připomíná dávná padesátá léta.“ S prof. Švandou o Brně, Havlovi, Klausovi i Fialovi

Profesor Pavel Švanda je názorově konzervativec, což je ovšem pomocné slovo pro určité vztahování se ke světu. Dalo by se to brát jako postoj střídmého racionalisty a vlídného skeptika. Patřil k předním postavám moravského katolického disentu, po roce 89 pak byl oblíbeným pedagogem na brněnských uměleckých školách. Jeho literární dílo je rozmanité a nese pečeť vyhraněné osobnosti, kterých není v této zemi mnoho.

Naše setkání začalo nedorozuměním. Seděli jsme ve studentské kavárně Spolek a já říkal profesoru Švandovi, že se mi moc líbí Zemanova kavárna, že něco takového v Praze postrádám. On na to řekl, že to je ale jen replika. Já se poněkud podivil, protože se mi ten starosvětsky zašlý útulek pro nostalgiky jako replika nejevil. Ale ano, oni to nejdřív zbourali a pak postavili novou, řekl profesor. To už jsem byl poněkud zmaten. Pak hovor ještě chvíli pokračoval, než jsme zjistili, že každý mluví o jiné Zemanově kavárně. Já o té na Josefské, profesor Švanda o replice funkcionalistické kavárny architekta Bohuslava Fuchse, která se rovněž jmenuje Zemanova. Inu, Brno. My máme v Brně dvě Zemanovy kavárny, řekl profesor Švanda, to patří mezi taková brněnská specifika.

Jaká jsou další?

Brno je klidnější, nereflektujeme každou náladu. Mladí a hlavně studenti to už mají jinak, ale velkou část mého života platilo, že hladina života tady byla vždy ustálenější a klidnější. Mentalita byla taková těžkopádnější. Ono to také bylo tím, že ráz Brna hodně udávali venkované, lidé, kteří přijížděli do města ráno za prací a večer se zase vraceli domů. Elita ráda bydlela ve vilových čtvrtích a střed byl paradoxně průmyslově proletářský.

Do pětačtyřicátého byl střed spíš německý…

Spíš smíšený, v centru žili Němci i Češi. Německé byly Pisárky, Schreibwald, hantecem Šrajbec, to jsem zažil ještě v dětství, tedy za protektorátu. Tam bylo opravdu slyšet především němčinu všech úrovní. A když se tam ocitli třeba v hospodě Češi, tak jim bylo dosti dáváno najevo, že tam nejsou ve svém městě. Mimochodem brněnská němčina, to bylo něco příšernýho.

To nebyla ta čistá pražská němčina, kterou mluvil Kafka?

Ne, právě že ne. Byla taková roztahaná, ledabylá, podobně jako periferní brněnština, tedy hantec. Ono se to dost vzájemně ovlivňovalo. Zajímavé je, a málo se o tom i ví, že v Brně němčina po válce zůstala víc než jinde. Bylo to i tím, že mnozí brněnští Židé, kteří přežili a vrátili se z koncentráků, mluvili německy. Češtinu spíše jen lámali. Takže německý element mizel z Brna postupně a pomaleji. Ještě za mého mládí nebylo výjimkou slyšet, jak si starší lidé povídají tou divnou němčinou, byly tady kavárny, kde číšníci věděli, s kým jak mluvit. No, to už je dávno pryč, já jen že jsme začali těmi kavárnami.

Celý rozhovor si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit zde.