Černický versus „sněhové vločky“ aneb Kdo vyhraje duel na Facebooku

O této kauze už bylo publikováno mnoho, možná více, než je zdrávo. V tomto článku se však na celou kauzu podíváme trochu netradičně a to z pohledu fungování sociálních sítí (jmenovitě Facebooku). Díky tomu pochopíme, nakolik může samotné médium Facebooku ovlivňovat náš konečný názor na celou kauzu.

Jádro sporu

Pro začátek si zopakujeme pár faktů. Jiřímu Černickému minulý rok vypršela pětiletá lhůta jeho působení na postu vedoucího ateliéru Volného umění na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Černický se rozhodl nepostoupit do konkurzu na další období a své místo opustil. Důvody uvedl v otevřeném dopise, jehož celé znění najdete na webu cavu.cz, kde byl zveřejněn 6. 6. 2023. Černický od té doby dal novinářům několik rozhovorů, např. pro DVTV a pro podcast Insider. Účastnil se také debaty pro Echo24 v Knihovně Václava Havla. Kauza byla publikována v mnoha médiích (Rozhlas, iDnes, Echo24, Novinky).

Černický si stěžuje především na hyperkorektnost a nesvobodné prostředí školy, kde se před svými studenty musí neustále hlídat, co říká, aby nikoho neurazil. Studenty, kteří jsou podle něj pod vlivem idejí ze západu příliš „woke“, nazývá přecitlivělými sněhovými vločkami.

V reakci na to zveřejnili pedagogové UMPRUM 28. 6. své vlastní stanovisko, ve kterém společnost vybízí, aby „zjednodušeně nekategorizovala celou mladou generaci”. Hned na to studenti UMPRUM uveřejnili 29. 6. obdobné stanovisko na webu Artalk. Nakonec se k celé kauze vyjádřil i rektor UMPRUM Jindřich Vybíral a to na projevu při promocích.

Lynč davu

Ačkoli byla kauza Černického probírána mnoha deníky, tak se v médiích nikdo nezeptal na názor samotných studentů, jak upozornil Matouš Hrdina pro Wave Rozhlas. Studenti nakonec dostali prostor na internetové platformě Czechdesignu a Alarmu. Studentka UMPRUM Amálie Bulandrová poskytla rozhovor DVTV, kde se snažila zformulovat postoj studentů k celé kauze. Ačkoli Bulandrová své teze formulovala v rozhovoru pro DVTV velice opatrně a bylo vidět, že se svou řečí snaží nikoho neurazit, schytala v internetových diskuzích vlnu nadávek typu: „nic nevíš o životě, chybí ti pokora, máš svazácký myšlení, jsi průměrná, jsi udavačka, jsi chudá duchem, zalez do kanálu, jsi neuplatnitelná, studuješ zbytečný obor, jsi ubohá osoba, jsi slípka, nedá se s tebou mluvit konstruktivně ty pipino“.

Diskutující, co slečně nadávají a obhajují pana Černického ale dělají přesně to, proti čemu se pan Černický v DVTV vyhranil. Na konci svého rozhovoru totiž mluvil o tom, že chápe, že negativní zprávy ze sociálních sítí mají na psychiku studentů neblahý vliv. Dále zdůraznil, že žádná jiná generace pod takovým náporem negativity z internetu nevyrůstala.

A v tom je zakopaný pes. Spousta lidí má pocit, že když studenti nevyrůstali v době v komunismu a žijí v době relativního blahobytu, tak si nemají na co stěžovat. Jak to shrnul jeden z diskutujících pod článkem na iDnesu: „Pobláznění haranti, co žijí v blahobytu, ale totalitní praktiky jim nejsou cizí. Komanče nezažili, ale plná pusa třídního boje". Jenže slečna Bulandrová si po návratu domů může přečíst na sociálních sítích stovky hnusných komentářů od úplně cizích lidí a to jen proto, že řekla svůj názor. V době tištěných médií takový „lynč davu“ neexistoval a pokud člověk chtěl někomu nadávat, musel mu to říci osobně a dotyčný se mohl bránit. Jak se ale chcete bránit proti stovkám anonymních zpráv na internetu?

Proč jsou mladí tak frustrovaní

Že Facebook má negativní vliv na psychiku, už dokázala řada studií. Již ta první studie od Alexey Makarin a Luca Braghieri, která mapovala začátky fungování Facebooku v letech 2004 a 2006, prokazovala 20procentní nárůst úzkostných poruch a 7procentní nárůst depresí mezi uživateli Facebooku oproti kontrolní skupině, co k síti přístup neměla. A s tím proklamovaným blahobytem současné generace to také nebude taková pecka. Ano, nikdo ze studentů nežije na ulici, ale většina žije u rodičů. Ne z lenosti, ale prostě proto, že bydlení je teď v západním světě pro mladé hůře dostupné ve srovnání s generací jejich rodičů. Podle ekonoma Lukáše Kovandy žije většina lidí stále v „atmosféře devadesátek, kdy se řada lidí dostala k nemovitostem za hubičku”, ačkoli se taková situace už nebude opakovat. Životní pocity mileniálů z neutěšené finanční situace shrnula nedávno ve svém článku pro Echo Tereza Matějčková, která cituje závěry anglického sociologa Boba Duffyho. Ten hovoří o „kaskádě snižujících se zisků napříč generacemi a západními zeměmi.“ Máme tu inflaci, vysoké ceny za energie a krizi na trhu s bydlením. Situace je frustrující pro všechny generace, ale ta mladá si oproti té starší nestihla vybudovat žádné zázemí. Pro dospívající je tato situace komplikovaná a neustálý příval negativity z internetových médií a sociálních sítí tomu rozhodně nepřispívá.

Jak Facebook rozděluje společnost

Na Facebookové diskuzi pod rozhovorem Amálie Bulandrové pro DVTV si můžeme názorně ukázat, jak sociální sítě rozdělují společnost a jak se z odlišných názorů, které by mohly klidně vedle sebe v realitě koexistovat, se na internetu zformuje nesmiřitelný spor. Nejvíce emotikonů „like“ nasbírá příspěvek, který je emotivně zabarvený, ačkoli neprokazuje znalost tvorby pana Černického, nebo znalost uměleckého prostředí obecně. Čím více takový příspěvek nasbírá „palců nahoru“, tím více se cítí lidé s opačným názorem ohroženi a jsou nuceni své komentáře psát v ofenzivní útočné formě. V diskuzi se tak objeví dva nesmiřitelné názory, které jsou nejvíce viditelné. Naopak zcela zapadnou komentáře, které by se mezi oběma protipóly snažily najít nějakou rovnováhu. Jak se proti sobě dokáží lidé poštvat na Facebooku, ukázala celospolečenská diskuze ohledně migrace během války v Sýrii, diskuze o očkování během koronavirové pandemie, nebo současná diskuze o manželství pro stejnopohlavní páry. Společnost se v těchto diskuzích rozdělila na dva nesmiřitelné tábory a prostoru pro racionální diskuzi bylo velice málo.

Algoritmus Facebooku

Na tomto rozdělení společnosti nesou vinu sociální sítě a algoritmy, podle nichž fungují. Cílem Facebooku je totiž vydělávat peníze skrze reklamy a čím více času uživatel na Facebooku stráví, tím více reklam uvidí. Proto Facebook funguje na algoritmu, který uživatelům předhazuje ty příspěvky, u nichž se uživatel co nejvíce aktivně zapojí – čtením a psaním komentářů. Pro Facebook ale nehraje roli to, zda jsou takové příspěvky založené na pravdě, nebo jestli obsahují relevantní informace. Roli hraje pouze jejich míra atraktivity pro uživatele.

V prvních letech své existence Facebook prioritizoval příspěvky podle počtu prokliků, komentářů a palců nahoru. Marketingové společnosti se na to ale rychle adaptovaly a začaly se orientovat na úderné titulky (tzv. clickabaity) více, než na samotný obsah příspěvku. Jenže lidé na příspěvek klikli, ale pak už ho třeba nečetli. Facebook proto začal v letech 2014 a 2015 upřednostňovat ty příspěvky, na které lidé trávili co nejvíce času. Jenže lidé se dost nezapojovali do diskuzí a kvůli konverzaci začali chodit na jiné sociální sítě, např. Snapchat. Facebook proto zavedl do svého algoritmu nový set parametrů (tzv. „meaningful social interaction“), podle kterých začal svým uživatelům ukazovat takové příspěvky, u nichž předpokládá, že je donutí k aktivní reakci – tedy k psaní komentářů, nebo k dávání emotikonů. Mohou to být třeba příspěvky, do jejichž diskuzí už přispěli vaši příbuzní, ale klidně to mohou být i příspěvky výbušné povahy, co u vás vyvolají emotivní reakci jako vztek nebo pobouření. Emoce, které vás donutí po večerech ťukat do komentářů své názory, protože chcete před světem obhájit svou existenci.

Bradavky jsou více nebezpečné než nenávistné komentáře

Že si je vedení Facebooku tohoto problému dobře vědomé, dokázala bývala pracovnice Frances Haugen, která zveřejnila interní dokumenty Facebooku týkající se právě potencionální škodlivost obsahu příspěvků. Facebook se sice snaží potírat tzv. „hate speech“, ale skrze umělou inteligenci, která je nedokonalá. Facebook vám například může smazat fotografii s bradavkami, i když třeba píšete o prospěšnosti kojení. Detekovat pravé nenávistné komentáře je pro AI mnohem těžší. Umělá inteligence potírající nenávistné komentáře navíc funguje pouze pro anglický jazyk. V češtině můžete pouze nevhodný komentář nahlásit, což vás de facto staví do role práskače a navíc tzv. „banování" může sloužit k osobní pomstě.

Facebook nikdy nechtěl zavést symbol „unlike“ tak jako YouTube s tím, že je to moc negativní. Místo toho v roce 2017 zavedl pět emoji symbolů pro vyjádření různých druhů emocí: láska, smích, hněv, smutek a překvapení. Všichni ale moc dobře víme, že symboly vzteku a smíchu suplují „unlike“ symbol. Když s vámi někdo na Facebooku nesouhlasí, nemusí ani formulovat svůj názor, prostě jenom zmáčkne symbol „haha“ a za vaše názory se vám vysměje.

Ke komentování nemusí mít člověk znalosti

Rozhovor s Amálií Bulandrovou už nasbíral k dnešnímu dni stovky emotikonů „posměchu“. Paradoxní je, že velká část lidí, kteří Černického na internetu hájí, nemá vůbec ponětí o tom, jak vypadá současná umělecká scéna a jak výuka v ateliérech na vysokých uměleckých školách probíhá. Objevuje se často názor, že Amálie Bulandrová je „svazačka“, co chce kádrovat „učitele“. Požadavky studentů jsou přirovnávány k situaci v 50. letech, kdy se člověk musel na každém kroku hlídat, co říká. Spousta lidí se vysmívá požadavkům studentů po „konstruktivní diskuzi o politice“ s tím, že to na umělecké školy nepatří.

Jenže současné umění už dávno není o tom, kdo umí „pěkně namalovat kytku“. Současné umění, které dostává prostor v prestižních mezinárodních výstavách, bývá často aktivistické a vyjadřuje se k environmentálním, sociologickým a politickým problémům. Nehodnotím, zda je to dobře, či špatně. Taková situace prostě je a sám Jiří Černický svou vlastní tvorbou pomáhal takovou situaci na poli umění vytvářet. V takovém kontextu je požadavek studentů UMPRUM po „konstruktivní politické diskuzi“ naprosto legitimní. Naopak názor, že mladá umělkyně by se neměla „patlat“ v nicotných problémech, protože její studium je placeno z našich daní, je v podstatě svazácký. Kdo chce totiž určovat, jaké společenské problémy jsou nicotné, a jaké ne? To byla představa komunismu, že umělec by měl vyjadřovat ty správné idey, které reprezentují směřování státu. Jak řekl rektor UMPRUM Jindřich Vybíral, umělecké instituce jsou takřka z definice „místem nekonformního myšlení, v němž se prosazují ideje sociální kritiky a po změnách toužící duch doby.”

Talent a řemeslo nejsou vše

Při přijímacím řízení na umělecké vysoké školy už dávno nehraje roli pouze talent. Řemeslo je na užitých oborech (architektura, design nábytku apod.) důležité, ale v ateliérech volné tvorby není primární. Ostatně Kryštof Kintera, jeden z našich nejúspěšnějších umělců, sám v jednom rozhovoru řekl, že současný umělec nemusí umět řemeslo. Daleko důležitější, než schopnost kreslit, je pro mnoho pedagogů při přijímacím řízení osobnost autora, jeho ambice, motivace, jeho schopnost přemýšlet. Pokud si pedagog vybírá studenty do svého ateliéru na základě originality, tak se pak nesmí divit, že jsou jeho studenti originální a nebojí se projevit svůj názor. A pokud se výuka odehrává v modelu, kdy vedoucí ateliéru dvakrát týdně přijde do školy konzultovat se studenty jejich práce, jak bylo i v případě Černického, tak se není co divit, že studenti chtějí diskutovat. Stručně řečeno: pedagogové sklízejí výsledky toho, co sami zaseli. Pokud Černický není schopen v takovém prostředí fungovat a se studenty diskutovat, tak je to spíše než projev mezigeneračního konfliktu projev vyhoření, které je po deseti letech naprosto pochopitelné. A otázkou je, jestli ten proklamovaný mezigenerační konflikt neexistuje jen na internetu a v médiích jako vhodné lákadlo pro čtenáře.

A duel vyhrává...

Vrátíme se k titulku celého článku: „Kdo vyhraje tento duel?“ Odpověď je, že nikdo. Všichni z tohoto sporu vyjdou otlučení a nepochopení. Veřejnost si mladší generaci na uměleckých školách zaškatulkuje jako hyperkorektní citlivky a podivíny. A pan Černický proti sobě postaví generaci mladých lidí, která v sobě přitom nese díky své „přecitlivělosti“ schopnost porozumět jeho experimentálnímu a provokativnímu dílu. Představte si člověka, který na internetu obhajuje Černického a napíše komentář typu: „Je skandální, že podobní lidé studují na uměleckých školách zcela zdarma a ten jejich bohémský život dotujeme z našich daní.“ Dokážete si představit, že by takový člověk ocenil fotografii Jiřího Černického, na které má člověk v upnuté kombinéze zastrčený do řitního otvoru lis na citróny? A uvědomuje si každý, že plat dostával Černický také z našich daní? Možná by diskutující z Facebooku byli sami překvapeni, co pan Černický vlastně vytváří.

Na internetu dochází k zvláštnímu jevu: ačkoli se některá média snaží o vyvážený pohled na realitu, na Facebooku může mít jejich práce přesně opačný efekt a probudit davové lynčování. Zároveň jsou tato média na „lynči davu“ závislá, protože jsou to právě rozhněvané komentáře, díku kterým algoritmus Facebooku podsouvá jejich příspěvky novým čtenářům. Že to může být frustrující i pro samotné moderátory, dokazují i slova Martina Veselovského z DVTV v rozhovoru z 6. července 2023 s Janou Kočovou, v kterém mluvil o tom, že má občas chuť do diskuzí pod svými rozhovory psát: „Hrozně rychle mě vyjíždí naštvání a musím se hrozně držet, abych tam něco nenapsal, a když už to napíši, tak to musím rychle smazat.“

Střelivo do kulturních válek

Černický spustil díky medializaci své kauzy vlnu negativity na internetu, proti které se ale v rozhovoru pro DVTV sám vyhrazoval. Dodal svým mediálním vystoupením střelivo do kulturních válek, na což ve svém proslovu k studujícím upozorňoval rektor UMPRUM Jindřich Vybíral. Jiří Černický se stal hrdinou pro dav, lynčující na internetu mladou generaci kupou vulgarit. Je to skutečně to, čeho chtěl dosáhnout?

Touha lidí po vzrušení je pochopitelná. Sami jste klikli na tento článek díky zjednodušujícímu a vyhraněnému titulku, který sliboval mezigenerační bitku plnou krve, potu a intelektuálních pojmů. Příběh o tom, jak si Černický se svými studenty rozumí, by asi nikoho nezajímal. Na využívání sociálních sítí není nic špatného. Jenom až budete po nocích vyťukávat na mobilu další rozhořčený komentář, tak si uvědomte, že tím společnosti Facebook posíláte do kasičky další peníze.