Svět jako rukojmí vědy: Žijeme již v scientistickém, nebo ještě v demokratickém režimu?

Mnoho let byl Peter Strohschneider jedním z nejmocnějších lidí německé vědy. Dnes je kritikem těch vědců, kteří svým aktivismem riskují nejen své dobré jméno. „Dezolát“ demonstrující proti covidovým opatřením a vědec, který vyjde do ulic v bílém plášti, se vzájemně podmiňují. V knize Pravdy a většiny / Kritika autoritářského scientismu tvrdí, že scientistický pohled, tak rozšířený, a přitom málo reflektovaný, ohrožuje demokracii. Jak takový scientismus v praxi vypadá? Politická otázka se přeformuluje na problém vědecký, aby se následně mohlo argumentovat vědeckým konsenzem. Strohschneider, sám vědec, navíc bývalý předseda Německé vědecké rady i prezident Německé výzkumné společnosti, byl zkraje loňska jmenován Ursulou von der Leyenovou předsedou strategického dialogu pro evropské zemědělství. Jak sám bojuje proti pokušení přisuzovat vědě v politice větší význam, než jí náleží? A žijeme již v scientistickém, nebo ještě v demokratickém režimu?

Když člověk pohlédne do vašeho životopisu, záhy zjistí, že kráčíte po hranách. Na jedné straně jste literární vědec, na druhé vědecký manažer a nyní se angažujete také v zemědělské politice EU. Od literární vědy k zemědělské politice. Pomáhá vám působení v akademické sféře při politických jednáních? Nepředpokládám, že by vám byla kdovíjak platná literární věda…

Na literární vědě svá jednání v EU nestavím. Ale zprostředkovaně mi mé působení ve vědeckém managementu pomohlo hodně. Když jsem vedl Německou vědeckou radu (Deutscher Wissenschaftsrat) a poté i Německou výzkumnou společnost (Deutsche Forschungsgemeinschaft), měl jsem v obou případech před sebou shromážděný celý vědecký systém. Věda na dlani. Ohromilo mě, co vše existuje. Třeba jsem hodnotil infrastruktury pro vysoce výkonné počítače nebo Ústav potápěčské medicíny německých ozbrojených sil... A i jinak neustále předsedáte schůzím, kde se rokuje o věcech, o kterých máte mnohdy jen přibližnou představu. Přitom se na těch zasedáních vedou líté boje, protože jde o hodně peněz. Na vás pak je, abyste sledovala, jak se tvoří soudy, musíte dbát na to, aby lidé argumentovali férově, a především zprostředkovávat konflikty.

V knize Pravdy a většiny poznamenáváte, že vědy vytvářejí problémy. Bez vědy by společnost měla potíže, ale žádné problémy. Jak tomu rozumět?

Bez vědy by covid byl jen velmi nakažlivou infekční nemocí, ne pandemií, změna klimatu by byla jen teplejším počasím a úhyn hmyzu...

Toho bychom si možná ani nevšimli.

Ano, možná by si někdo řekl: Čím to, že jsem kdysi musel častěji čistit na autě přední sklo, a nyní to není třeba? Ale je pravda, že absence si mnohdy nevšimneme. Pandemie, změna klimatu a ekologická krize dlouho unikaly přímému smyslovému vnímání.

Ve své knize píšete, že věda prostoupila náš každodenní život. Je součástí našeho světa, vědění je naší hlavní surovinou. To nás staví do obtížné pozice: samozřejmě jsme na vědě závislí, ale musíme se vyhnout scientismu, protože ohrožuje demokracii. Můžete uvést nějaký příklad takového ohrožení?

Vezměte si třeba heslo Následujte vědu (Follow the science); dřívější verze zněla Společně za vědou (Unite behind science). Následovníci se mají sešikovat za vůdcovskou osobností. Tyto fráze vyjadřují prorocký zápal, nikoli vědecký model. Náboženské konotace jsou zjevné. Vezměte si Gretu Thunbergovou. Ztělesňuje vzorce, které dávají smysl v kontextu náboženském, ale ve vědeckém jsou irelevantní. Třeba to poukazování na Aspergerův syndrom, který je znamením výjimečnosti, je to určité stigma, které se často pojí se světci.

Celý text si můžete přečíst ve speciálním vydání Týdeníku Echo 30 rozhovorů. Ten naleznete v prodejnách tisku nebo si jej můžete objednat ZDE.