„Vždycky, když Havlovi bylo zle, šel za mnou“

Tvrzení, že Ivana Uhlířová je nejlepší divadelní herečka své generace, zní možná příliš ultimátně, ale jeho autor, tedy i autor rozhovoru, za ním stojí. Za těch dvacet let, co Ivanu Uhlířovou sleduje, má dost důvodů k takovému tvrzení. Je to masivní talent v drobném těle, herecký živel proměňující se do různých forem a tvarů, žena hlubokých emocí a komediálních křečí a gest. Hrála skvěle v mnoha rolích divadelních a ve svých rolích pomohla mnoha filmům. Hovor s ní je vždy zábavný, originální a nedá se k ničemu přirovnat. To je třeba posoudit.

K první otázce mě inspirovala návštěva, ehm, toalety u vás doma. Tam je na čestném místě portrétní fotografie Václava Havla, odhaduji z konce 60. let. Markantní jsou na ní dvě věci. Zaprvé věnování Ivance Václav a srdíčko. A zadruhé placka na jeho límci, kde je napsáno I like older women. Předpokládám, že tou starší ženou nemyslel tebe.

To mi bylo něco přes třicet, když jsme to od něj dostala. A souvisí to s filmováním Odcházení. Já jsem s ním ale měla, troufám si říct, takový speciální vztah. Vždycky když mu bylo zle, šel za mnou. Nebo spíš já šla za ním: myslím při tom natáčení. To bylo ve vile Čerych v České Skalici, tam se o něj starala taková sestřička, která mu nosila třeba párky, přitom mu bylo zle a bylo čtyřicet stupňů. Já říkala: Proč mu nesete párky, když mu je zle? No nic, tak jsem se o něj začala trochu taky starat. Takže když bylo natáčení a bylo toho moc, tak se udělala pauza a Václav si šel sednout někam do ústraní a přišel za mnou Jirka Kačírek, asistent režie, a říká tiše: Ivanko, pan prezident by s tebou chtěl mluvit, což znamenalo, že jsem obešla vilu, sešla po schodech a vylezla po žebříku do takové místnosti, kde on polehával posedával na takovém tom lůžku…

Aha…

Já byla takovej jeho kámoš. Takovej podivnej kluk malej, s kterým si rád povídal. Myslím, že ho to mohlo bavit. Já si přitom vůbec moc neuvědomovala, že vlastně mluvím s nějakou historickou osobností, to mi jednak nedocházelo a já taky nejsem moc sběrač příležitostí. A ani informací. Já z něho nic netahala, ani mě to nenapadlo; navíc já jsem politický idiot, tak by mi to ani k ničemu nebylo.

Pokračovalo to po tom natáčení?

Jo, to mi třeba zavolali: Dobrý den, tady kancelář prezidenta Václava Havla, pan prezident se ptá, jestli byste s ním nešla na koncert, paní Dáša je na Mauriciu… Já řekla: Tak jo. Jenomže mně nikdy nedošlo, že když jdu s Havlem na koncert, tak bych měla mít třeba róbu, ale já šla ze zkoušky, měla jsem roztrhanou plátěnou kabelu, tam přitom červenej koberec, taxíky, foťáci, pistolníci… Nebo třeba jsme byli na koncertě v Anežském klášteře, tam pěla paní Urbanová, vedle mě nějaký premiér, předpremiér, popremiér, vůbec jsem je neznala, Václav mi je představil, já vůbec nic nevěděla. Ale byli jsme třeba na premiéře filmu Wintonovy vlaky a tam byl taky sir Winton, kterému tehdy už snad bylo sto, a pak jsme seděli v salonku, jen Václav, sir Winton a já, a povídali si, to bylo moc pěkný.

A cos mu říkala?

Třeba How was your journey, sir? A tak. No, moc velká konverzace to nebyla, ale bylo pěkný u toho být. Nebo jsme s Václavem chodili na pivo a já mu říkala, hele, Václave, mně je jedno, žes byl prezident, já bych se k tobě chovala stejně, i kdybys byl papež. To myslím, že měl rád.

Celý rozhovor si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v digitální verzi časopisu Týdeník Echo. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo.