Generace Z a její ideály o záchraně světa

Domlouvám si schůzku se sedmnáctiletým Oldřichem Příklenkem. Chci s ním mluvit o tom, jak se žije generaci Z, tedy těm, kdo se narodili kolem roku 2000 a později (tvoří u nás asi čtvrtinu celkové populace). Nenechá si vysvětlit, jak se dostane na místo určení, prý si to najde v mobilu, stačí mu poslat lokace v mapách. „Pokud si dospívající zapomene doma mobil, peněženku či klíče, tak je to právě mobil, pro který se vrátí,“ říká sociolog Martin Buchtík. „No, hlavně tu peněženku nemá, protože používá platební kartu v mobilu,“ reaguje Olda s poznámkou, že takhle vypadá typický předsudek o generaci Z, která by takové generalizování odmítla.

Olda studuje pražské gymnázium Na Zatlance, o generaci Z se zajímá a píše o ní román s názvem Lávový oblázek. Má potřebu fenomén popsat věcně a bez paušalizací. „A proto je tohle povídání tak trochu proti ideálům generace Z, která považuje to nálepkování za škodlivé,“ říká mi na začátku. „Máme problém poznat, co je skutečné. Vždyť většina předsudků není založena na realitě, ale kdo se v tom má vyznat? Jediné, co můžu vědět jistě, je má existence, ono slavné Descartovo Cogito ergo sum. Společnost je jako krabice od bot a člověk bota a ta krabice většinou neodpovídá rozměrům boty. Je ale pravidelná, jednoduchá, zaškatulkovaná, dá se to skládat na sebe. Teď přemýšlím, jak to říct, aby to nevyznělo jako z rádia, řečeno postaru,“ rozpovídá se Olda.

Na otázku, jaká je podle něho generace Z, odpovídá, že jí chybí něco pravého a skutečného. „Generace Z je solidární, hodně souzní s potlačovanými, každý se může vyjádřit, neodsuzujeme nikoho za to, jaký je. Máme velký ideál být sami sebou. Snahu být upřímný k sobě,“ vysvětluje.

Podle dětské psycholožky Jany Šaškové ze Zlína jsou dnešní děti a dospívající přehlceni informacemi, které neumějí filtrovat. Nemají proto bezpečný prostor, hrne se na ně moc emocí, i ze strany rodičů: „Dřív jsme dětem u pohádek vysvětlovali dobro a zlo,“ dodává. Dnes mají děti přístup k videím, o kterých rodiče ani sami nevědí. „Dnešní děti hlavně vědí, že dobro a zlo se mění pod různými okolnostmi, jak dokazují historické zkušenosti, například idea komunismu,“ dodává Olda, kterého překvapuje, jak je jeho generace vnímána, tedy jako ta, jež se neumí na internetu bezpečně pohybovat. Internet a sociální sítě bere za každodennost, stejně jako brali lidé dřív kosu nebo hrábě.

Sociální sítě a obecně internet jsou nejen pro dospívající v dnešním světě něčím, co jim pomáhá se snáze vyrovnat se svou jinakostí, najít si svou sociální skupinu. Jejich stinnou stránkou je tzv. dezinformační propad. Ředitelka Domu tří přání Miroslava Flemrová varuje před vlivem sdílení informací o různých subkulturních fenoménech, jako je sebepoškozování, nebo dokonce sdílení návodů na sebevraždu. „Podle jednoho experimentu se přišlo na to, že stačí hodina, abyste se propadli někam, kde nechcete být. Dám příklad, budete si hledat informace o hubnutí... a přes různé triky, jak zhubnout, se dostanete k videím o sebepoškozování. Tohle dělá algoritmus,“ vysvětluje Olda.

Celý text si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo od čtvrtka v tištěném vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.