Stalinka? Co zmůže jméno aneb Zákruty lidové onomastiky

„Například je nutno harmonizovat události malého a velkého světa, protože spolu se potkávají zřídka. Dění na maloměstě se do zájmu médií z hlavního města dostane výjimečně – když se tu stane vražda, když se u nás před radnicí demonstruje za rasismus, když nám někdo vyloupí banku nebo když se přivalí živelní pohroma a město vyhoří nebo je vyplaveno.“ To mi řekl jeden městský kronikář, který záznamy do obecní pamětní knihy pořád ještě píše rukou, když jsem z něho loudil, co všechno sepisování kroniky obnáší. „Je to opojná práce, protože mám v rukou drobnou výseč dějin. Ale nesmím si vymýšlet jako kdejaký Dalimil, a především musím všem měřit stejně: poctivcům, zlodějům, nemravům i pošetilcům – to je to nejtěžší.“

Od minulého týdne, kdy v severočeském Varnsdorfu byla otevřena kavárna s dětským koutkem pojmenovaná Stalinka, mi kronikářova slova znovu táhnou hlavou. Jméno nového městského podniku způsobilo ze zjevné příčiny rozruch nejen na sociálních sítích mezi místními obyvateli, ale jako vděčná kuriozita se prodralo do médií různého kalibru, takže je evidentní, že výčet případů, kdy se nějaká obec může ocitnout v hledáčku, bude třeba rozšířit.

Zároveň zvažuji, jak by si s nastalým případem poradil citovaný kronikář, jestliže dle jeho slov je potřeba každou událost pojednat objektivně a všem jejím účastníkům se musí vážit stejně. Soudě dle ohlasů a hulákání „na internetech“ je totiž veřejné varnsdorfské mínění vůči Stalince rozpolceno: někomu jméno kavárny nevadí, jiný v něm potíž vidí. Pohříchu málokdo došel ve své oponentuře dál než k fádnímu nápadu, jak by se asi na štítě podniku vyjímal název Hitlerka. Než se neštěstí ve Šluknovském výběžku vyřeší uvyknutím výstřednosti, přejmenováním kavárny nebo jejím krachem, proberme slovo Stalinka podrobněji, než to zvládlo dosavadní názorové hnutí.

Jak vůbec majitelka kavárny na jméno po sovětském vůdci přišla: její podnik stojí na jedné z hlavních varnsdorfských ulic, jejímž názvem – jak už to u nás bývá – se místní chtěli zavděčit skoro každému zdejšímu režimu. Původně, v dobách, kdy město bývalo německé, se jmenovala věcně Hauptstrasse, později už získávala jména na počest vládců: byla to Kaiserstrasse, později Adolf-Hitler-Strasse, ještě později Stalinova třída, po odhalení jeho kultu raději Leninova. Na jaře 1990 psal městský zpravodaj Hlas severu v článku Přejmenujeme ulice? následující: „Nejtěžším pojmenovávacím oříškem je dosavadní Leninova, čtyřikrát během své existence přejmenovaná. Potřebuje název, který by se vžil a vyjadřoval všeobecnou úctu. Dosud se jí obecně stále říká Stalinka. S přihlédnutím k tomu všemu navrhujeme Národní třídu.“ Tak se ulice od té doby skutečně jmenuje, leč dávný lidový název mezi obyvateli už od padesátých let přežívá.

Je to dlouho, ale nejde o nic výjimečného: ještě na sklonku sedmdesátých let se ve městě chodilo kupovat boty k Baťovi, třebaže národní podnik se léta jmenoval jinak, a dodnes se chodí na Gerhusku. Někdejší barevna a apretovna sice dávno nestojí, ale její jméno přežilo jako pomístní pro včelnici, rybníky nebo restauraci. Ačkoli její jméno – firmu vybudoval Žid Robert Bobasch, který zmizel po osmatřicátém roce. (Stihl emigrovat? Lapli ho nacisté? Nevíme.) S ním zmizelo i jeho jméno, v paměti zůstalo až jméno říšského správce textilky. Asi je to nespravedlivé, ale zákonitosti pohybu lidové onomastiky jsou složité a mnohdy tajemné. Proto se ani nelze čílit nad tím, že místo na Národní chodí se ve Varnsdorfu mezi lidem na Stalinku. A jakkoli lze klást otázku, zda je vhodné dávat takový název firmě, kde se mají scházet děti a jejich rodiče a cítit se tam dobře, je třeba si připustit, že zvolené slovo nese rovněž jiný významy, než je připomínka monstrózního diktátora.

Protože o konotace jde v jazyce rovněž. Připomněli jsme si uplynulý týden osmdesáté výročí tragického osudu Lidic. A řekne-li se Lidice, je to v češtině slovo jednoznačného významu. Přitom třeba ve španělštině funguje jinak, jako křestní jméno. Dívky ho sice kdysi dostávaly a možná nadále dostávají na znamení úcty k vyhlazené obci, přesto v románském jazyce už primárně jde o ženské jméno. Podobně má se to se Stalinkou: tvarově odpovídá jménům, jež tvoří už v základu zdrobnělina – běžnější jsou sice v jiných slovanských jazycích (na Balkáně snadno potkáte Jasminky nebo Slavenky), ale i u nás známe režisérku Miřenku Čechovou či publicistku Petrušku Šustrovou. A není problém dohledat si ani Stalinky, za všechny: v severomakedonské Makedonské Kamenici vyučuje na střední škole paní profesorka Stalinka Naumovska.

Jak se lze dočíst v knize Voices of Jewish-Russian Literature: An Anthology, „Stalinka je deminutivum od Staliny; křestní jméno, jež bylo běžně dáváno dívkám ve třicátých a čtyřicátých letech 20. století.“ Jelikož Stalin znamená „syn oceli“, je Stalinka „dcera syna oceli“, tedy de facto „vnučka oceli“. Skutečně je otázka, hodí-li se takové jméno pro kavárnu ve městě, které neproslulo hutním, nýbrž textilním průmyslem. Ale je fakt, že doposud si Stalinka razila cestu v různých odvětvích: přestavuje hovorový název pro dvoupodlažní domy ve stylu neoklasicismu se stěnami z nehořlavých materiálů, opatřené komunálními vymoženostmi typu vodovod, odtok vody či ohřev vody, které se v SSSR stavěly jako novum od třicátých do poloviny padesátých let minulého století. Jelikož jiné typy budov se tak nenazývaly, lze se i tentokrát ptát: V jakém stylu je vystavěna kavárna ve Varnsdorfu? Anebo aspoň jaká má okna? – Neboť v Lotyšsku skutečně jde o jeden okenní typ.

Dnes Stalinka slouží jako jméno ve službách, nazývá se tak kdekterý apartmán v Rusku pro turisty hledající ubytování – třeba na anektovaném Krymu. My žijeme v jiných poměrech, a tak aspoň máme ve Žďáru nad Sázavou Café Stalingrad. Varnsdorfská Stalinka v tom tedy sama není. I tak bych, být na místě majitelky, zvážil, zda by nešel najít vhodnější firemní štít. Neboť je rozdíl mezi tím, sejít se na Stalince a zajít si do Stalinky.