O Václavu II., králi, který se bál koček a chtěl říši

Jistě jsou významnější věci na komentář, ale v pěně zmatených dní skoro zaniklo, že minulý týden, přesně to bylo 27. září, uplynulo 750 let od narození krále Václava II. A 750 let, to už jsou tři čtvrtiny tisíciletí, což už je nějaká doba, takže by se dalo říct, že některé věci mají svůj fundament a kořeny, jako třeba český stát a české dějiny. Jenom se o tom málo ví nebo vědět chce.

Třeba o tom Václavu, českém králi toho jména druhém, předposledním Přemyslovci, který se prý bál koček, nesnášel jejich mňoukání, za bouřek se schovával do oltářní skříně, před níž ještě stával kněz, jenž mu předčítal z Písma. To se možná vlastně ví, aspoň to vědí ti, kdo mají rádi dějiny jako sbírku podivností a kuriozit. Tak se také o něm ví, že byl slabé konstituce, že měl problémy se zažíváním a že byl celkem nejspíš neurotické povahy, o čemž by ten strach z koček svědčil.