O Václavu II., králi, který se bál koček a chtěl říši

KOMENTÁŘ

O Václavu II., králi, který se bál koček a chtěl říši
Václav II. a Václav III. Foto: wikimedia commons, Anonymní – Zbraslavská kronika
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Jistě jsou významnější věci na komentář, ale v pěně zmatených dní skoro zaniklo, že minulý týden, přesně to bylo 27. září, uplynulo 750 let od narození krále Václava II. A 750 let, to už jsou tři čtvrtiny tisíciletí, což už je nějaká doba, takže by se dalo říct, že některé věci mají svůj fundament a kořeny, jako třeba český stát a české dějiny. Jenom se o tom málo ví nebo vědět chce.

Třeba o tom Václavu, českém králi toho jména druhém, předposledním Přemyslovci, který se prý bál koček, nesnášel jejich mňoukání, za bouřek se schovával do oltářní skříně, před níž ještě stával kněz, jenž mu předčítal z Písma. To se možná vlastně ví, aspoň to vědí ti, kdo mají rádi dějiny jako sbírku podivností a kuriozit. Tak se také o něm ví, že byl slabé konstituce, že měl problémy se zažíváním a že byl celkem nejspíš neurotické povahy, o čemž by ten strach z koček svědčil.

 

Ono také není divu: když mu bylo sedm, rozsekli jeho tatínkovi, Přemyslu Otakarovi, na Moravském poli lebku. To k bezstarostnému dětství moc nepřidá, takže se královských povinností ujímal jako dvanáctileté zádumčivé dítě. Když mu bylo devatenáct, nechal zase on setnout lebku svému nevlastnímu otci a vychovateli, Záviši z Falkenštejna, manželovi matky Kunhuty, z čehož by měli radost psychoanalytici a Freud by, kdyby se trochu víc zajímal o české dějiny, jásal. A když mu bylo třicet, byl vlastníkem tří korun, české polské a uherské, i když těch dvou „cizích“ spíš jen hypoteticky, takže výsledkem bylo, že když ve čtyřiatřiceti letech umřel, přežil ho jeho syn, na kterého ty koruny spadly, jen o rok. Vražda v Olomouci sen o středoevropském českém impériu rázně utnula. Byla to přece jen moc velká zátěž na jednu kotlinu s Prahou uprostřed.

Takže po Václavu II. zůstal stín, který se tyčí nad koncem 13. století, stín, který je i koncem Přemyslovců, té z mytických mlh vystoupivší české dynastie, která vládla od počátku dohlédnutelných dějin tomuhle prostoru, ať již si to vládnutí představíme jakkoli. To Václavovo bylo podpořené výtryskem stříbra z kutnohorských dolů, které z něho udělaly jednoho z nejbohatších evropských panovníků a český prostor připravily k velkému čtrnáctému století Lucemburků.

Václav nejspíš neuměl číst ani psát, ale přesto byl velmi vzdělaný, neboť mu bylo stále předčítáno, takže jak svědčí kronikáři, velmi učeně a rád zasahoval i do složitých teologických sporů. Na ně si rád udělal čas, když zajížděl na svou oblíbenou Zbraslav, kde stavěl cisterciácký klášter Aula Regia, Síň království. Z něj chtěl vybudovat něco ve stylu opatství Saint-Denis u Paříže, úložiště králů a duchovní centrum země, kde by pod dohledem světců a stálých přímluv šedých mnichů byla uložena královská těla. Husitská revoluce s tím za sto let provedla rázný konec. Dav ho v roce 1419 vypálil a kosti panovníků rozmetal.

 

×

Podobné články