Historie jednoho úniku. Virus hemoragické horečky vylekal Německo

První pacient s vysokou horečkou, kterého přivezli do univerzitní nemocnice, byl pro lékaře překvapením. Nebylo jasné, co mu vlastně je. Jediné, co se dalo určit, byla skutečnost, že nemoc je infekčního rázu, ale jejím původcem si nikdo nebyl jistý. Tenhle druh chorob se v regionu nevyskytoval.

Další pacienti následovali, vesměs lidé mladšího věku. To už bylo patrné, že se děje něco mimořádného. Všichni nemocní měli společnou jedinou věc – pracovali v biologické laboratoři nebo se stýkali s někým, kdo tam pracoval. A ani odborníci stále ještě nevěděli, jaký patogen je vlastně přivádí na hranici mezi životem a smrtí.

Toto není záznam z Číny roku 2019. Historie se opakuje, i když přitom někdy koktá. Virus hemoragické horečky, který se v roce 1967 rozšířil z laboratoře v západoněmeckém Marburgu, naštěstí nezpůsobil světovou epidemii. Nedokázal se totiž přenášet tak snadno mezi lidmi jako virus SARS-CoV-2. Respektive nedokáže, protože je s námi dodnes, i když po většinu času se skrývá ve svých záhadných rezervoárech v přírodě a jen občas z nich „vyleze a zahrozí“.

Je dobře, že to neumí. Mikroepidemie, která následovala po marburském úniku z laboratoře, měla úmrtnost 23 %, sedm lidí ze 32 infikovaných zemřelo. Další vzplanutí v Africe tuto hodnotu ještě výrazně překonala. Kdyby nemoc těchto parametrů získala schopnost se rapidně šířit, pro přežití civilizace by to znamenalo vážné riziko. Naštěstí to zatím vypadá, že viry způsobující hemoragické horečky si lidstvo příliš neoblíbily. Už jenom samotné jméno „hemoragická horečka“ zní neurčitě příšerně.

Celý text si můžete přečíst již nyní na EchoPrime. Nebo od čtvrtka v tištěném vydání Týdeníku Echo. Předplatit si jej můžete zde.