Spojené státy "zásadně odmítají" rozhodnutí Mezinárodního trestního soudu (ICC) vydat zatykač na izraelského premiéra Benjamina Netanjahua a jeho bývalého ...
Jak informuje iRozhlas.cz, „tiskárny se stále potýkají s nedostatkem materiálu, vydavatelé omezí počet vydaných knih“. Čímž nemá být míněno, že by nedostatek materiálu dodávali autoři či autorky, nýbrž že je nedostatek papíru. Posouváte-li se na stránce iRozhlas dolů, dozvíte se ještě, že „pokud bude silná zima, dojde zemní plyn. Musíme být tvrdší na Rusko i Nory, říká velvyslanec Bartuška“. A hned pod tím, že „trh s automobily stagnuje. Na vině jsou především zavřené továrny v jihovýchodní Asii a nedostatek čipů“.
Rozklikneme-li ekonomickou rubriku, dočteme se další dvě zprávy o omezení výroby aut – jednu z naší Škodovky. A dále, že „velkoobchodní ceny elektřiny jsou dosud nejvyšší, padl rekord z roku 2008“ a že „elektřina může zdražit až o pětinu. Drahé jsou emisní povolenky, uhlí i plyn“. A že „ceny ropy prudce rostou, jedním z důvodů je zpráva o poklesu zásob v USA“.
Pravověrný Evropan najde útěchu jen ve zprávách z Británie.
Tam řeší už i vláda nedostatek benzinu na pumpách, protože není dost řidičů kamionů. A za to může brexit, může si náš Evropan mnout ruce (je zvláštní, že považuje za zvlášť chvályhodnou vymoženost členství v EU, že z jeho země budou, zřejmě trvale, odcházet lidé za lepším).
Jenže v Británii mají už teď i nedostatek zemního plynu, což nesouvisí s brexitem, ale s jeho nedostatkem na trhu a s předchozími, na Unii nezávislými špatnými rozhodnutími britské vlády. K tomu, že nechala v posledním desetiletí zaniknout řadu zásobníků plynu, britskou vládu nikdo nenutil. (A Bartuška ve zmiňovaném rozhovoru říká, že naši dovozci plynu nechtějí prozrazovat, jak mají naplněné zásobníky, takže nevíme, jak daleko jsme od britského scénáře.)
Ten nedostatek plynu má ještě další efekty. Zastavil kvůli tomu výrobu největší britský výrobce průmyslových hnojiv. A protože důležitým vedlejším produktem je kysličník uhličitý, který se používá při výrobě perlivých nápojů, jsou ohroženy dodávky všemožného pití od koly po pivo. A to nemůže riskovat žádná vláda, na tom se od roku 1985, kdy Vasil Biľak v rozhovoru pro Der Spiegel přiznal, že „pivo je pro nás jako chleba“, nic nezměnilo. A tak britská vláda uzavřela dohodu s největším výrobcem hnojiv, že mu bude dotovat výrobu.
Americký server Bloomberg vydal v pondělí článek, který lze označit za jakési porno žánru nákupní paniky. Vypočítal v něm, co všechno začíná na regálech amerických supermarketů chybět. Nápoje, káva, čaj (protože je lidé pracující z domova víc pijí), školní pomůcky a hotové svačiny pro školáky (kteří se najednou vracejí do škol), žrádlo pro psy, vejce, mražené maso, sušené ovoce, toaletní papír. Obchodníci začínají „redukovat komplexnost“, což je expertní způsob, jak říct, že od nějakého zboží najdete v regále jen jednu značku. Zákazníci „budou proaktivní“, prorokuje Bloomberg, což je zase analytický termín pro to, že lidé vezmou obchody útokem.
Českým internetem se v těchto dnech šíří skeč „Už nebudou“, v němž řada hereckých hvězd varuje spoluobčany před komunistickou stranou zpřítomněním situace, kdy lidé čekali ve frontě na banány, které došly. Ale nevtipkují náhodou naši herci o provaze v domě oběšencově? Banány podle zpráv ze světa nedojdou, jen zdraží. Ale co třeba návrat ke knižním čtvrtkům?
Ten zatím aspoň pro nás nejdůležitější nedostatek se týká počítačových čipů. Těžko odolat označení podle známého filmu „perfektní bouře“ pro tu souhru okolností, které se tu sešly. Pandemie povzbudila poptávku po domácí elektronice. Do toho přišla vlna mrazivého vzduchu v Texasu, jež způsobila výpadky elektřiny, které poškodily některé továrny na čipy. Zároveň došlo zcela nahodile k požáru velké továrny na čipy v Japonsku. Na Tchaj-wanu zažívají mimořádné sucho, a výroba čipů potřebuje hodně vody.
A to by úplně stačilo. Výroba čipů je soustředěna do několika zemí světa a výpadek pár z nich není snadné vykrýt. Postavit novou továrnu, opravit linku anebo ji předělat na výrobu jiného typu v tomto oboru trvá dost dlouho. Naše globální „just-in-time“ výrobní řetězce jsou vysoce efektivní, ale křehké. Analytici mluví o tom, že nedostatek může trvat ještě půl roku. Nebo spíš rok. Nebo dva.
Byznysovým zpravodajstvím se šíří fatalistický tón, na jaký v tomto oboru, náchylném spíš k motivačnímu optimismu, nejsme zvyklí. Spojené státy desítky let udržují s velkými politickými i finančními náklady vojenskou přítomnost na Blízkém východě. Je to oblast strategického zájmu USA, slýcháváme léta, a mezi těmi hlavními objekty zájmu bývá vedle Izraele a zdrojů ropy v regionu (jejichž význam ovšem klesá s rostoucí americkou domácí těžbou) taky Suezský průplav, strategická vodní cesta pro globální ekonomiku. Prochází jím asi 12 procent globálního obchodu a 30 procent globální kontejnerové přepravy. Ale když kanál letos v březnu zablokovala uvízlá loď, bylo možno od analytiků číst komentáře v duchu „No tak vždycky se dá jezdit kolem Jižní Afriky“.
K tomu připočtěme různé podoby Green New Dealu v Evropě a v Americe. Právě v momentu tržních výpadků vlády přicházejí se zdražováním emisních povolenek a omezováním fosilních paliv, jež to zdražování výroby a následný nedostatek násobí. A prodlužují ho, protože finanční regulace – „zelené finance“ – zdražují či trestají investice do „špinavých“ technologií. Takže nabídka nemůže přirozeně reagovat na poptávku, protože kapitál se do těch oblastí bojí jít.
Zažíváme zkrátka éru nedostatku. To je dost šokující zkušenost, která znamená mnohem víc než jen prostě to nepohodlí spojené s tím, že se něco nedá sehnat nebo je to závratně drahé. Podkopává to i naše uvažování o společenských problémech, tak jak se v posledních desetiletích vyvíjelo.
Fronty před obchody, spokojení se s o dost jiným výrobkem, než jsme chtěli, shánění výrobků přes známé a kupování bonů od veksláků, na to jsme už dávno zapomněli, nejmladší generace voličů ho ani nezažila. Poslední opravdu masivní výpadek, který pamatují na Západě, byla ropná krize v sedmdesátých letech dvacátého století. Od té doby zná západní svět periodické nedostatky různého specializovaného zboží. Zná příležitostné zdražování. Je smířen s neschopností stavět velké infrastrukturní stavby anebo i byty, přinejmenším s neschopností stavět je včas a v rozpočtu. Ale ví, že tento nedostatek je způsoben organizačně, regulatorně, politicky – ne technicky.
To, že průmysl je schopen vyrobit a dodat jakýkoli výrobek, se pro nás stalo samozřejmostí. Pro některé zdrojem uspokojení – včetně toho, že globální kapitalismus pozvedl z chudoby nesmírné množství lidí po celém světě a učinil pro ně dostupnými výrobky, jež jejich životní styl přiblížily vyspělému světu (ideálním symbolem globalizace jsou umělohmotné židle, všude na světě stejné, v Indii stojí v přepočtu třeba 50 korun).
Jiní z této hojnosti tak nadšení nejsou, považují ji za jakýsi pakt s ďáblem, zosobněným moderním kapitalismem. Konzumní způsob života – lze si představit něco, co jde bezpečněji odsoudit? Chtěli jsme to? Kdo se nás na to ptal? Činí stále větší dostupnost čehokoliv lidi skutečně šťastnými? Anebo je to jen chytá do pasti pozdního kapitalismu, který zneužívá jejich tužeb k tomu, aby je udržoval ve stavu ustavičné nespokojenosti a povolnosti zároveň? O dopadu na životní prostředí nemluvě.
Ale se všeobecnou dostupností zboží počítali všichni jako s konstantou. Kapitalistické firmy, hnány ziskem, budou prostě produkovat stále efektivněji cokoliv, tak jako včely dělají med. Můžete si stěžovat, že ty firmy ovládají psychopati. Že přesun výroby do Číny ohrožuje naši průmyslovou základnu, zatímco v Číně ty výrobky produkují dělníci za podmínek, jež bychom my u nás doma nikdy netolerovali. Můžete se to snažit řešit – mezinárodními dohodami o pracovních podmínkách a roli odborů, ekologickou regulací. To, co jste nikdy řešit nemuseli, je nedostatek.
Aktivisté, kteří mají iniciativu, přicházeli s nápady jako univerzální zaručený příjem (UBI). Ten, ať už může fungovat, nebo ne, vychází z předpokladu, že zboží a peněz bude vždycky dost, protože kapitalistické firmy budou stále zvyšovat efektivnost a zisky. Už jsou takové. Otázka, na kterou UBI odpovídá, je distribuce, ne produkce.
Ale co když zboží nebude? Kolik lidí je připraveno na novou skromnost? Proti komu a za co demonstrovat, když ti kapitalisté už nebudou mít takové zisky? A ti, co spokojeně vegetovali konzumním způsobem života – co je bude držet u kapitalismu a demokracie, když jim ani ten konzum nebudou schopny nabídnout?
00:02
