Zatykače, které dnes Mezinárodní trestní soud (ICC) vydal na izraelského premiéra Benjamina Netanjahua a na bývalého ministra obrany Joava Galanta, nejsou ...
Od té doby, co jsme zde psali o „variantě Adenauer“, se tato možná koncovka ukrajinské války ocitla jako pokusný balonek ve vystoupení šéfa kabinetu generálního tajemníka NATO Stiana Jenssena. Tím se nestává nijak oficiálnější, ale zároveň se dá očekávat, že o ní neslyšíme naposledy.
Otázka na možnou výměnu území za členství v NATO zazněla i při návštěvě ukrajinského prezidenta v Dánsku a Zelenskyj ji odbyl vtipem: „Jsme ochotni za členství v NATO vyměnit Belgorod.“
Je to naprosto logické. Ukrajinský prezident využívá veřejná vystoupení v cizině k demonstraci bojového odhodlání, ne k předkládání vyjednávacích pozic. Stejně přiměřená je i rutinní odpověď západních partnerů, že je na Ukrajině, kdy a jak se rozhodne vyjednávat. A v citovaném případě ji dánská premiérka Frederiksenová rutinně zopakovala.
Teď ale na toto území zabrousil náš ministr zahraničí Jan Lipavský a je otázka, zda by neudělal lépe, kdyby se držel té rutinní pozice. Titulkem Proč Rusko nevymění území za mír jako by chtěl preventivně zahradit adenauerovské řešení i z druhé strany. Komentář byl evidentně motivován výročím srpnové okupace; možná se jí měl držet a Ukrajinu do toho netahat. Snažit se pospojovat naše špatné zkušenosti s Ruskem s podporou Ukrajiny je logické, to jistě politici mohou i mají dělat. Ale Lipavský se dopouští známého argumentačního neduhu, že chce analogizovat všechno se vším, a to pak nedopadá dobře.
Lipavský tvrdí, že „za riskantním rozhodnutím o okupaci naší země byl právě strach ze svobody a její nakažlivosti“ a o opuštění sovětského bloku u nás nikdo neuvažoval. Jenže to možná bylo spíš tak, že nás Sověti obsadili a v Polsku v 80. letech si vynutili domácí vojenské řešení, protože šlo o frontové státy studené války. To, že by se časem myšlenky na opuštění sovětského bloku objevily, Sověti nehodlali riskovat. O méně geopoliticky klíčové státy Sověti nebojovali za každou cenu. U Rakouska a Finska se spokojili s neutralitou, proti Titovi, který se od jejich bloku oddělil již v 50. letech, nic nezmohli a svůj manévrovací prostor v zahraniční politice si uhájil taky Ceaușescu (ne že by z toho obyčejní Rumuni něco měli).
Tehdy šlo o mix tradiční ruské politiky a sovětské ideologicky motivované rozpínavosti s globálními ambicemi, i když ty postupně vyprchávaly. Ukrajina je naproti tomu pro Rusy svázána s jejich pojetím ruské státnosti, jak to známe z Putinova eseje z roku 2021. Představa, že „dnes Ukrajina, zítra celý svět“, by mohla platit, kdyby v Kremlu seděl Stalin (anebo Hitler, protože Lipavský samozřejmě do svého textu musel zatáhnout Mnichov. Přirovnávání všeho k Mnichovu není ve světě přijímáno tak samozřejmě, jak si myslíme, že je).
Stejně tak je ošemetné argumentovat ruským strachem ze svobody slova a svobodných voleb. Ukrajina vzorem západních svobod, co se týče třeba svobody slova nebo třeba menšinových práv, není, což je teď za války pochopitelné, ale nebyla jím ani dřív a za Zelenského vládnutí před válkou se situace nezlepšovala.
Lipavský se pak dotýká možné výměny území za mír a jeho analogie zklamávají i tady. Vedlo by to podle něj jen k dalším válkám. Jenže za studené války právě to, že Západ přijal okleštěné západní Německo do NATO, k dalším válkám v Evropě nevedlo. Omezily se na vnitroblokové policejní operace v roce 1956 v Maďarsku a v roce 1968 v Československu. Na něco takového by právě Putin musel být přinucen přistoupit. A obětováno by bylo nesrovnatelně menší území než za studené války. (K tomu cynická poznámka: Zelenskyj vděčí za své drtivé volební vítězství v roce 2019 a celonárodní jednotu mimo jiné i tomu, že se na okupovaném Krymu a v Doněcku a Luhansku nevolilo.)
„Rusko a další totalitní země si nesmí zvyknout, že hranice států je možné měnit silou,“ deklaruje Lipavský. S tím nelze než souhlasit – jako s ideálem. Jenže když říkáme, že někdo něco nesmí, musíme být schopni mu v tom zabránit. A to bohužel Evropa, jež celá léta zanedbávala svou obranyschopnost (my skoro nejhůř) a vedla chybnou ruskou politiku, teď nemůže. To je třeba pokorně uznávat a přizpůsobit tomu svou rétoriku i své chování.
A konečně je tu problém, jak dlouho může válka trvat a jak může dopadnout. Zopakujme zde tu mantru, že je na Ukrajině, kdy a jak chce vyjednávat, a má naši podporu, nicméně se musíme ptát. Ukrajinská ofenziva nejde moc dobře, ne tak, aby přiměla Moskvu k vyjednávání. A pokud je pravda to, co říkali experti celé jaro, letos už jiná ofenziva nebude. Diskuse o tom, co se mělo či mohlo udělat jinak, jsou akademické. Ukrajinci tvrdí, že nedostali zbraně, které by potřebovali. Někteří analytici už mluví přímo o Bidenově záměru dodávat Ukrajině zbraně k udržení války v chodu, ale ne k vítězství. Na to nemusíme přistupovat, je nicméně fakt, že na Ukrajinu nyní putují zbraně, jejichž dodání bylo před rokem považováno za politicky nepřijatelné. Podstatné je jedno – na tyto chyby neexistuje žádný opravný termín. A my jsme v roli kibiců, ty rozhodující zbraně není v naší moci jim dodat.
Jak dlouho bude Ukrajina mít vůli bojovat? To nám s jistotou nepoví ani deklarace jejích politiků, ani průzkumy veřejného mínění, ani reportáže. Zelenskyj, jak známo, nedávno propustil všechny šéfy vojenských správ, zřejmě kvůli korupci při odvodech. Co když takových indikátorů klesající ochoty bojovat bude víc?
A konečně pokračující válka bude něco znamenat i u nás doma. Jak hodlá vláda sladit postoj prezentovaný Lipavským s omezováním finanční podpory ukrajinským uprchlíkům? Dostane se vláda do situace, kdy by podpora Ukrajiny nabyla té formy, že bychom začali kontrolovat, zda se Ukrajinci žijící u nás nevyhýbají vojenské službě?
Došlo bohužel k prvním násilným střetům s uprchlíky a je třeba se bát, že jich bude víc. Vláda na to nemá žádný recept.
Sklouzáváme taky do dilematu, jehož morální rozměr si málokdo připouští. Množí se zprávy o tom, jak náš stát není schopen využít schopností kvalifikovaných Ukrajinců, kteří raději odcházejí – nejen do Německa, ale i do Polska. To je na jedné straně špatná vizitka naší akceschopnosti, na druhé straně vykrádání sociálního kapitálu chudých zemí formou lákání kvalifikovaných migrantů je morální prohřešek, který si Západ nerad připouští. Jak se má Ukrajina jednou postavit na nohy, když ti nejschopnější odejdou?
A to necháváme stranou, co to všechno znamená pro postavení této vlády. To je její problém.
Ze všech těchto důvodů by bylo lepší, kdyby naši ministři nevydávali kategorická prohlášení o tom, jak válka může nebo nemůže skončit.
00:02
