Český ministr zahraničí Jan Lipavský v sobotu na okraj summitu k potravinové bezpečnosti v Kyjevě jednal s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským. Témate ...
Na Prvního máje, tedy ve svátek práce a lásky, byla také zahájena petiční akce za uzákonění eutanazie, tedy dobrovolného usmrcení. Sběr podpisů pořádá Spolek pro uzákonění eutanazie, cílem je jich získat do konce roku 100 tisíc. Prvního května si vybrali jako začátek kampaně, neboť je to dvacáté výročí od povolení eutanazie v prvních evropských státech, konkrétně v Nizozemsku a Belgii. Zhruba ve stejnou dobu zpoza Atlantiku proudí příklady, proč eutanazie nikdy nesmí být povolena. Kanada neustále rozšiřuje počet případů, kdy je eutanazie přípustná, a v podstatě již ani nezakrývá, že se jedná o způsob, jak ušetřit na sociálních platbách.
Zastánci eutanazie tvrdí, že smrt může být vysvobozením. Pokud je někdo nevyléčitelně nemocný a trpí strašlivými bolestmi či podobnými ponižujícími problémy, není možnost ukončit svůj život vlastně aktem milosrdenství?
Odpůrci varují před prolomením tabu a sestoupením na šikmou plochu. Hrozí, že důvody k povolení eutanazie se budou neustále rozšiřovat. Brzy se k ní nebudou uchylovat jen trpící lidé na sklonku života, ale třeba mentálně nemocní, lidé, kteří se ocitli ve zdánlivě bezvýchodné situaci, ale jinak fyzicky zdraví, či staří, kteří prostě mají pocit, že jsou svým rodinám jen na obtíž. Protiargument je, že „šikmá plocha“ je argumentační faul. To, že povolíte eutanazii v jasně definovaných případech, neznamená, že časem se bude nekontrolovaně rozšiřovat. Jenže právě to se v zemích, kde byla povolena, děje. V roce 2016 tak Belgie poprvé povolila eutanazii nezletilému člověku. V roce 2015 byla povolena eutanazie čtyřiadvacetileté fyzicky zdravé ženě, která trpěla těžkými depresemi. Další Belgičanka, také fyzicky zdravá mladá žena, si eutanazii nakonec rozmyslela poté, co jí byla povolena právě kvůli těžkým depresím.
Podobné je to v Nizozemsku. Problémy s tamější praxí popsal v červnu 2019 magazín The Atlantic. Psychiatr Scott Kim píše například o případu osmnáctiletého člověka, kterému byla dovolena eutanazie z psychických důvodů, nebo o fyzicky zdravé ženě, jíž byla provedena eutanazie dvanáct měsíců po smrti manžela, a to kvůli „dlouhodobému smutku“, mentální nemoci, u níž se psychiatři ani neshodnou, zda existuje.
V Nizozemsku o eutanazii mohou požádat lidé starší 12 let, od 16 ani nepotřebují souhlas rodičů. Posouzení oprávněnosti je na lékaři, který musí požádat o názor nezávislého experta, ale nemusí se jím řídit. Lékař dále musí být přesvědčen, že pacient je informovaný a rozhodl se pro zákrok dobrovolně. Pak již pro schválení eutanazie stačí dvě podmínky: pacient musí prožívat „nesnesitelné utrpení bez vyhlídky na zlepšení“ a k eutanazii „neexistuje žádná rozumná alternativa“. Po smrti pacienta případ posuzuje etická komise, pouze 0,18 % případů bylo shledáno závadnými.
Kim upozorňuje, že zvláště v případech eutanazie z psychických důvodů jde často o dost pochybné rozhodnutí. Jeden z pěti Nizozemců, u nichž byla eutanazie provedena, nebyl kvůli psychickým problémům předtím hospitalizován, tedy rozhodně nebyly vyčerpány všechny možnosti, jak pomoci, než zemřel.
Podobně děsivé jsou příklady z Kanady, o kterých píše Jüan I Ču v časopise The Spectator. Kanadský parlament schválil eutanazii v roce 2016, rok poté, co tamější nejvyšší soud označil odmítání eutanazie za protiústavní. Původně se vztahovala je na lidi trpící smrtelnou nemocí, jejichž přirozená smrt je „rozumně předvídatelná“. Loni Kanada schválila nový zákon o eutanazii. Ten odstranil podmínku nevyléčitelné nemoci a brzké přirozené smrti. Nově o eutanazii může požádat kdokoliv, kdo trpí nemocí nebo zdravotním postižením, které „nelze zmírnit za podmínek, jež jsou považovány za přijatelné“.
Od té doby se množí případy usmrcení lidí, kteří prostě byli příliš chudí na to, aby žili důstojně. Jednapadesátiletá žena z Ontaria trpěla chronickými alergiemi na chemické čisticí prostředky. Alergii jí rovněž zhoršoval cigaretový kouř. Během pandemie se jí alergie zhoršila. Kvůli covidu se na chodbě častěji čistilo a doma zavření lidé pokuřovali, což se jí dostalo do bytu ventilací. Po dvouletém neúspěšném usilovném hledání nového bytu, který by vyhovoval jejím zdravotním problémům a zároveň byl finančně dostupný, požádala o eutanazii a bylo jí vyhověno, přestože její doktoři dosvědčili, že v případě absence chemických čisticích prostředků se její zdravotní stav rapidně zlepšuje. Její rodina žádala neúspěšně stát o vyhovující sociální byt. Další žena požádala o eutanazii, jelikož kvůli svým handicapům upadla do chudoby a nemohla důstojně žít. Její problémy nebyly smrtelné. Ve Vancouveru zase požádala o eutanazii žena trpící chronickou bolestí. Pro server Vancouver City News řekla, že „nechce zemřít, ale její měsíční příjem ani po dočasném navýšení v rámci programu COVID-19 nestačí na to, aby udržela bolest na snesitelné úrovni“.
Kanadská vláda si libuje, že program eutanazie se finančně vyplatí. Původní zákon o eutanazii prý ušetřil státní pokladně 86,9 milionu kanadských dolarů za rok a jeho nová verze prý ušetří dalších 62 milionů za rok. Pro hospodářsky napjaté kanadské státní zdravotnictví to je vítaná úleva.
Jak ale upozorňuje Jüan I Ču, reálně to znamená zabíjení těch nejchudších. Největší zdravotní výdaje mají právě chronicky nemocní. Takový člověk vyjde stát na obří sumy na zdravotních úkonech a sociálních dávkách. Cena eutanazie je „jen“ 2327 kanadských dolarů. Z čistě finančního hlediska je tak jasné, co se státu více vyplatí. Lidé ve špatné sociální situaci se na rozdíl od bohatších nemohou spolehnout na své úspory či na soukromé zdravotní pojištění.
Eutanazie tak v důsledku vede k rezignaci na zlepšení sociální politiky nebo psychiatrické léčby. Stát totiž svádí k stalinskému uvažování „není člověk, není problém“.
00:08
